Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co přijde po éře postkomunismu?

Co přijde po éře postkomunismu?

Postkomunismus je, jak naznačuje už samotná předpona „post“, něčím po něčem. Tedy přechodná éra, která se definuje nejen svými aspiracemi vytvořit demokracii, trh a právní stát, ale také těžko vykořenitelným dědictvím komunismu, proti němuž se  formálně vymezuje. 

Tato éra si vytvořila svojí mentalitu a politické rituály, které jsou v zemi integrované do západního světa stále více nefunkční. Společnost chce jít kupředu, ale stále znovu zabředávala do různých, často komických nebo politicky účelových podob „vyrovnávání s komunismem“. V praktické politice se demokratické aspirace opakovaně střetávají se vzorci chování zděděnými z minulosti.

Zdá se ovšem, že 25 let po pádu komunismu jsou nejen celkový étos postkomunismu, ale konkrétně i řada “transformačních“ institucí vzniklých po pádu komunismu u konce s dechem. Česká společnost bude v příštích letech hledat modernější institucionální politicko-kulturní uspořádání.

Nejlepším příkladem jsou politické strany. Největší strany éry postkomunismu byly vytvořeny shora a poměrně rychle se coby instituce dozírající na bezprecedentní privatizaci proměnily převážně v agentury využívající politický vliv ve prospěch mocných ekonomických aktérů, které privatizací stvořily. Kázaly demokracii, ale samy nebyly jejím příkladem. Jejich vnitřní dění i výkony směrem navenek byly až příliš „načichlé“ manýry minulého režimu, včetně onoho slavného „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“.

Za posledních 25 let tak u nás nevznikly skutečné velké politické strany,  ale organizace předstírající demokratické stranictví v zájmu zákulisních ekonomických zájmů, s nimiž jsou prorostlé. Je vlastně podivuhodné, že veřejnosti trvalo tak dlouho, než tuto hru na politické stranictví prokoukla.

Pravá část tohoto „rádoby stranictví“ se zhroutila jako první. Nejen kmotrovské struktury a korupce, ale i zjevný nesoulad mezi deklarovanými demokratickými ambicemi a „bolševickými“ manýry přerostly pravicovým stranám přes hlavu.

Ani sociální demokracie ve své dosavadní podobě nemá ale šanci přežít. Nevládla tak dlouho jako pravice, a není tudíž tolik prosáklá klientelismem, ale je možná ještě více prosáklá postkomunistickou mentalitou. Pravice měla alespoň ambice být „moderní“, i když je nakonec utopila v pravicovém bolševismu. Levice nemá ani tyto ambice, a není tudíž ničím schopná oslovit mladší generaci.

S tím, jak se stranické pilíře doby postkomunismu propadají do bezvýznamnosti, vyvstává ovšem zcela zásadní otázka: je hnutí ANO miliardáře Babiše jen posledním výkřikem postkomunismu, anebo předzvěstí toho, jak bude česká „demokracie“ vypadat v éře post-postkomunismu?

Autor tohoto textu se kloní k první možnosti. ANO vzniklo coby populistická reakce na úpadek tradičních pilířů postkomunistické politiky, ale s použitím technik, rituálů i stejného nedostatku porozumění liberální demokracii, které definovaly éru postkomunismu. I ono je jen verzí „demokracie bez demokratů“.

Není to projekt v ničem moderní--jen česká, tudíž poněkud kocourkovská, verze berlusconismu. Velmi rychle se ukáže, že tento projekt není slibovanou záchranou české politiky a  státu, ale jen absurdním vyvrcholením postkomunismu. Začne mít vážné problémy už v okamžiku, kdy si po ustavujícím sjezdu konečně vytvoří vnitřní rozhodovací struktury, které nebudou totálně odvozené od libovůle vůdce a vlastníka hnutí v jedné osobě, jako je tomu dosud.

Až se i tento poslední výkřik postkomunismu zhroutí, vyvstane otázka, co dál. Politické strany, které u nás dominovaly v éře postkomunistické transformace, se už těžko vrátí na výsluní. V zemi, kde z vysokých škol začínají vycházet první ročníky narozené po roce 1989, je bude stále větší část modernějšího segmentu společnosti vnímat jako veteš postkomunismu, jehož byly páteří.

Aby přežily, musely by se radikálním způsobem proměnit, což bude s jejich personálním vybavením skoro nemožné. Navíc nemají ani srozumitelné hodnoty, ke kterým by se mohly vrátit jako třeba lidovci. Vzniklé vakuum se jistě pokusí zaplnit nové populistické subjekty, ale zároveň bude i navzdory krizi politických stran všude na Západě nadále existovat poptávka po pravicových a levicových stranách.

 Budou tedy muset nejspíš vzniknout nové strany, jakkoliv třeba sloučením některých existujících nebo částečně na jejich troskách—jako se to stalo po zhroucení postkomunistického politického spektra v Polsku--kupříkladu v podobě Občanské platformy. Jisté je, že Česko čeká v příštích letech radikální přestavba politického systému.

Právo, 13.12.2014