Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co s extrémisty

Co s extrémisty

Konfrontaci mezi ultrapravicovými radikály na jedné straně a policií, anarchisty i prostými občany na straně druhé při výročí Křišťálové noci, během níž nacisté v Německu spustili otevřený teror proti Židům, nelze odbýt jen konstatováním, že policie odvedla dobrou práci v boji s hrstkou pomatených radikálů—tak jak jsme toho byli v některých médiích svědky. Neonacistické hnutí už bohužel nějakou dobu není jakýmsi okrajovým fenoménem, a neobstojí tudíž argumenty, že bychom se měli zaměřit spíše na jiné hrozby.

 

Posledně zmíněný argument použil například politolog Bohumil Doležal, který nejenže vidí skutečné hrozby pro českou demokracii jinde, ale který navíc tvrdil, že proti pochodu neonacistů se celá řada politiků i osobností veřejného života postavila proto, že se chtěli zviditelnit. Přitom prý je nechávají vlažnými například protesty proti plánovanému umístění amerického radaru na českém území, což je mnohem vážnější hrozba naší bezpečnosti.

 

Problém s tímto druhem argumentace spočívá v tom, že každá demokratická společnost si musí poradit jak s nepřáteli demokracie doma, tak musí být připravena na hrozby zvenčí. Podíváme-li se na naší domácí scénu, skutečností je, že extrémní pravice je mnohem dynamičtějším, a tudíž nebezpečnějším jevem, než například extrémní levice, kterou si spojujeme s komunisty. Což neznamená, že bychom měli komunisty podceňovat.

 

Je ovšem skutečností, že ačkoliv komunistická strana je aktivní v parlamentní politice a může leccos ovlivnit, celkově je komunistické hnutí vyčerpané jak ideově, tak personálně. Mladí komunisté nemohou svou početností soutěžit s příznivci krajní pravice. KSČM je stranou starých lidí, zatímco příznivci krajní pravice se rekrutují ze skupiny mladých, nespokojených mužů odhodlaných k násilí, což byla, viděno historicky, v každém důležitějším hnutí přesně ta skupina, která byla schopna mobilizace a akce.

 

Pravicové extrémisty nelze podceňovat i proto, že jsou součástí širšího proudu, který postupně sílí v celé Evropě pod vlivem přistěhovalectví. Neonacisté se tak mohou schovávat za legitimní politickou agendu, která oslovuje i lidi, kteří s extrémní pravicí nemají nic společného.

 

Extrémní pravice je nebezpečná i proto, že je jí třeba vnímat v kontextu možné hrozby vnější, kterou je autoritářské Rusko Vladimíra Putina. Současný ruský režim se nepopírá o komunistickou levici, ale spíše o ta hnutí, která se u nás začínají množit v podobě různých ultrapravicových uskupení. Varováním by mělo být, že v Rusku, kde fašizující extrémní pravice též začínala jako rozdrobená mozaika různých skupin, se dnes toto hnutí stalo legitimní součástí nacionalistické pravice, o níž se opírá Putinův režim. Kdybychom na tento režim uplatnili definiční kritéria, s jejichž pomocí jsou popisovány fašistické režimy od dob italského fašismu, museli bychom konstatovat, že dnešní Rusko je proto-fašistickým  státem.

 

To je důležité zjištění. Už proto, že nedemokratická hnutí se stávají skutečně nebezpečnými teprve tehdy, když se dokáží internacionalizovat a navzájem inspirovat. Není proto na místě odbýt současné české neonacisty tím, že nemají koherentní ideologii a povětšinou si vystačí s bláboly a hesly. Skutečností je, že jsou součástí nadnárodního hnutí, které má společné cíle: odpor proti demokratickému zřízení, nenávist k přistěhovalcům, vyznávání národní i rasové čistoty, a odmítání nadnárodní integrace. Pokud by se vynořil schopný a výřečný demagog, který by byl schopen tyto různé formy xenofobie zhutnit do několika pouček a nabídnout vůdcovství, nestačili bychom se možná divit, jak silné je toto hnutí i u nás.

 

I proto je důležité, že se proti plánům neonacistů zneužít výročí Křišťálové noci postavila poměrně široká fronta lidí. Kritizovat některé z nich za to, že se prý snaží jen zviditelnit, je stejně nešťastné jako kritizovat osobnosti veřejného života, které vystupují proti komunistům. Motivy různých lidí mohou být různé. Co se nakonec počítá, je, že dají veřejně najevo svůj odpor vůči těm, kdo ohrožují demokracii. Naprosto nemístné je pak kritizovat odpůrce neonacistů s pomocí ironických narážek na to, že většina z nich  nebyla schopna prokázat podobnou odvahu během komunismu.

 

Demokratická společnost je složitý organismus, v němž se lidé postupně učí i takovým věcem, jako je veřejné vyjadřování názorů. Projevy občanského odporu vůči nedemokratickým tendencím se sčítají a v celkovém součtu jsou pak páteří občanské společnosti. A ta je pro změnu páteří demokracie.

 

Odhodlání mnoha lidí postavit se agresivním extrémistům je tím nejnadějnějším, co se v české demokracii za poslední léta událo. Stát může extrémistická hnutí zakazovat nebo proti nim používat donucovací metody.  V takovém kontextu se ovšem vždy budou vynořovat legitimní otázky, do jaké míry má demokratická společnost právo omezovat svobodu slova a právo na shromažďování jakéhokoliv hnutí, jestliže toto hnutí dopředu nedeklaruje, že chce porušovat zákony. Je to důležitá otázka i proto, že demokracii lze ohrozit i tak, že ze strachu před domácím extremismem nebo nějakým vnějším nebezpečím začne vláda omezovat občanské svobody.

 

Nejúčinnější zbraní proti nedemokratickým hnutím je nakonec hlavně silná demokracie, což zahrnuje nejen potřebné sebevědomí institucí demokratického státu, ale—a to především—sebevědomou občanskou společnost. Ta je schopna nejen rozpoznat, kdy se už nevyplatí extrémisty podceňovat, ale je také schopna se extrémistům postavit s použitím prostředků, které v konečném důsledku nepodkopávají demokracii.

 

V tomto kontextu je možné s jistou dávkou optimismu konstatovat, že navzdory různým zaškobrtnutím pražských i státních institucí česká demokracie ve svém prvním větším střetu s fašizujícími extrémisty docela dobře uspěla. A sluší se dodat, že se tak stalo především zásluhou té části občanské společnosti, která se rozhodla excesům nedemokratických radikálů postavit.

 

ČRo 6, 15.11.2007