Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co s uprchlickou kalamitou

Co s uprchlickou kalamitou

O přílivu statisíců uprchlíků do jižní Evropy--doprovázenému tragickými událostmi ve Středozemním moři--bude konečně diskutovat mimořádný summit Evropské unie. V reakcích na tuto kalamitu se ovšem zatím bohužel ozývají především názory, které vytrhují její jednotlivé aspekty z celkového kontextu.

Jedním je tvrzení, že evropští politici jen hrají do rukou pašeráckým gangům, když uprchlíkům nabízejí příliš otevřenou náruč. Autoři těchto argumentů by měli říct, jak problém řešit.

Už z bezpečnostních důvodů je totiž v podstatě neproveditelné, aby EU všechny polomrtvé ubožáky šmahem expedovala zpět do zemí, odkud se pašerácká plavidla vypravila. Podobně nerealistické je deportovat většinu uprchlíků zpět do zemí jejich původu, pokud jim tam nehrozí okamžitá smrt. Mnoho z nich ostatně nemá papíry, takže žádná země původu „není“.

Plošné deportace navíc nepatří do arsenálu evropských lidskoprávních tradic, jakkoliv leckterý evropský „humanista“ dnes argumentuje, že je lepší být na uprchlíky tvrdý, protože nám projedí i zbytky sociálního státu a jejich problémy posílí extrémní pravici.

A pak je zde další problém: zastavení pašeráckého byznysu by bylo možné buď s pomocí systematického potápění jejich lodí, anebo přímo s pomocí okupace pobřeží těch zemí, odkud se uprchlíci do EU plaví. To by „vyřešilo“ otázku, kam vracet připluvší uprchlíky, navíc by v uprchlických táborech na severním pobřeží Afriky bylo možné „ v klidu“ rozhodovat o tom, kdo dostane v EU azyl.  

To by ovšem vyžadovalo rozsáhlou vojenskou akci. Jenže ta nepochybně narazí u mnoha našich holubic míru, které šmahem odmítají vojenské intervence coby projevy západní arogance, zatímco tvrdý postup vůči uprchlíkům jako západní aroganci nevnímají. Jde přeci v prvé řadě o náš domácí blahobyt.  

Dalším vytrháváním věcí z kontextu je tvrzení některých evropských zemí (zejména těch, které se o uprchlíky nechtějí s přetíženými jižními zeměmi EU dělit), že prý musíme v prvé řadě stabilizovat poměry v zemích, odkud uprchlíci utíkají. Je to hezký argument, ale realizovatelný přinejlepším ve vzdálené budoucnosti.

Navíc, pokud bychom ho vzali vážně, nejenže by v konečném součtu stál pravděpodobně víc peněz než integrace miliónů uprchlíků v Evropě, ale asi by se zase neobešel bez nějaké formy „neo-koloniální“ invaze západních států. Jen těžko totiž doufat, že se taková Sýrie, Libye nebo Somálsko samy stabilizují, jen když do nich Západ „nalije“ peníze a dobře míněné know-how.

Což nás vrací k otázce, co dělat se statisíci uprchlíků, kteří v Evropě už jsou. Tvrzení českých politiků, že preferují stabilizaci zemí, odkud uprchlíci přišli, jsou jen alibistickou zástěrkou neochoty přijmout na základě evropských kvót proporční část uprchlíků, kteří se nyní tísní v nelidských podmínkách v přeplněných utečeneckých táborech na jihu Evropy. A jsou tudíž popřením principů vzájemné solidarity, na kterých vyrostla EU.

 Uprchlickou krizi lze vyřešit jen s pomocí opatření na mnoha úrovních—od okamžité pomoci uprchlíkům, kteří už v EU jsou, přes boj s pašeráky, až po rozsáhlou pomoc rozvráceným zemím, odkud uprchlíci přicházejí. Přičemž ta nebude v některých případech reálná bez předešlé vojenské intervence, která by zlikvidovala různé teroristické organizace a diktátory. Ti, kdo volají jen po dílčích opatřeních, ve skutečnosti nemají řešení žádné.

Právo, 22.4.2015