Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co zbývá z ČSSD

Co zbývá z ČSSD

Skoro se zdá, že v české sociální demokracii existuje nějaký tajný plán, jak postupně poztrácet co nejvíc voličů. Jako by strana usilovně pracovala na svém odchodu do politické nicotnosti.

Leckdo si možná ještě vzpomene, že před několika lety existoval v ČSSD  záměr rozkročit se k levicovým liberálům. V symbolické rovině se dokonce ČSSD vypjala k tomu, že v jejím nejužším vedení byl Jiří Dienstbier, který tuto snahu o „modernizaci“ reprezentoval.

Odvaha ale sobotkovskému vedení pod tlakem konzervativců došla. Opuštění reformních snah pak symbolizovalo nezvolení Dienstbiera do vedení stany, aniž byl nahrazen někým podobným (když už se argumentovalo, že důvodem byly jeho osobní vlastnosti).

ČSSD v příštích dvou letech utrpěla porážky v komunálních i krajských volbách a stala se z ní strana malých měst a venkova. A ačkoliv průzkumy ukazovaly, že skoro vůbec neoslovuje mladší, vzdělanější voliče, bez nichž nemá šanci růst, neudělala nic, aby je získala.

Souboj mezi různými křídly se spíš vedl o to, jak co nejlépe oslovit voliče „tradiční“, což je i vzhledem k jejich vyššímu průměrnému věku zmenšující se skupina. Navíc, ač se na ně v ČSSD leckdo odvolával, neexistovala shoda, kdo vlastně tito voliči jsou a co chtějí.

Jedni soudili, že je to spojení s Milošem Zemanem, který před rokem 1996 „nafoukl“  původní stranické jádro o nejrůznější odnože postkomunistické levice. Bylo tedy prý  nemoudré vypovídat válku politikovi, na něhož postokomunistická část ČSSD nostalgicky vzpomíná.

Jiní soudili, že jelikož  voličské jádro tvoří starší, sociálně slabší a méně vzdělaní lidé, je třeba nabízet hlavně sociální jistoty. ČSSD se začala chovat jako odborová organizace. Ty ovšem nemívají odvážné vize budoucnosti, jde jim jen o obranu dosažených jistot, či drobné sociální výdobytky.

Když se pak zjevil charismatický miliardář, který tvrdil, že udělá z celého státu skvěle fungující firmu (což byla svého druhu vize, jakkoliv nedemokratická), zjistila ČSSD ke svému překvapení, že nemálo jejích „tradičních“ voličů nemá zájem o její politicko-odborářské služby, ani se příliš nestará o demokracii, a raději podpoří Andreje Babiše.

Ne nepřekvapivě se v ČSSD nechali „babišizací“ inspirovat „pragmatici“, kteří shodou okolností patřili k nejtvrdším zemanovcům, což je logické, protože Zeman byl vždy jen technolog moci bez přesvědčení. Vedení strany tedy muselo bojovat i s nimi, naposledy v podobě požáru na jihu Čech okolo bývalého hejtmana Jiřího Zimoly.

Další ránu dostala ČSSD v podobě migrační krize. Místo toho, aby se držela levicově-demokratických hodnot, pokusila se přizpůsobit antiimigrační rétorice komunistů a krajní i občanské pravice. Pro řadu lidí, kteří možná ještě uvažovali, že ji budou volit, se stala národně-socialistickou stranou. Jejím symbolem je ministr vnitra Milan Chovanec—muž opásaný zbraněmi a odmítající plnit kvůli údajné ochraně země před uprchlíky i závazky přijaté Evropskou unií.

Největším problémem ČSSD tak dnes je, že nic zásadního nereprezentuje. Na strach z migrace i „boj s ní“ máme jiné borce. V sociálním populismu prohrává ČSSD s Babišem. A mladším i liberálním voličům nenabízí strana nic „moderního“ či aspoň jasně prozápadního a proevropského, jako třeba TOP 09 nebo lidovci se STAN.

Když šel nedávno Bohuslav Sobotka do boje s Babišem, možná by nakonec navzdory různým taktickým pochybením dokázal po odchodu Babiše z vlády přilákat zpět voliče, kdyby je ovšem bylo na co lákat. Bohužel kromě suché technokratické rétoriky o těch či oněch dávkách není na co. Opatrnickou a v jistých směrech oportunistickou ČSSD si prostě nelze spojit s ničím, co by vzbuzovalo jakékoliv silnější pozitivní emoce.   

 

Novinky, 9.6.2017