Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co znamená "více Evropy"

Co znamená "více Evropy"

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande argumentovali ve svých projevech v Evropském parlamentu, že  potřebujeme „více Evropy“. Kritické reakce na jejich výzvu byly předvídatelné: od odmítání jakékoliv další evropské integrace euroskeptiky, přes výzvy k opatrnosti ve světle  odmítavých postojů nemalé části evropské veřejnosti vůči uspěchané integraci, až po sarkastické úvahy na téma, co ono „více Evropy“ vlastně má být.

 Ve skutečnosti není odpověď na otázku, proč a v jakých oblastech potřebujeme „více Evropy“ zase až tak složitá. EU je momentálně institucionální hybrid, kombinující prvky federace, konfederace a mezivládní spolupráce. V řadě oblastí dlouho stačila jen mezivládní spolupráce. Tak jak se ale dílčí integrační kroky v určitých oblastech kumulovaly, vytvořily novou situaci, v níž se ukázalo se, že politika v těchto oblastech nebude fungovat, pokud se nestane „evropskou“. 

 EU má pro členy eurozóny nyní kupříkladu společnou měnovou politiku, ta ale nefunguje bez společné fiskální politiky, což osvětlila zejména řecká krize. A fiskální politika bude pro změnu vyžadovat nějakou formu další politické integrace. Mluví se tedy o vytvoření postu evropského ministra financí nebo vlády eurozóny.

 Něco podobného platí o schengenském prostoru. Ten, jak ukazuje uprchlická krize, nemůže dlouhodobě fungovat bez společné azylové a imigrační politiky, jakož i společné ochrany vnějších hranic EU.

Jiná krize--střet s Ruskem o Ukrajinu--pro změnu jasně ukázal, že EU potřebuje společnou energetickou politiku.

 Není samozřejmě ideální, že EU „postrkují“ směrem k „více Evropy“ vždy až velké krize. Na druhou stranu je takový samovolný vývoj odpovědí těm, kdo tvrdí, že nové integrační projekty se v EU rodí někde na rýsovacích prknech bruselských elit, odtržených od evropského lidu.

 Není to pravda. Jak nyní znovu ukazuje uprchlická krize, pohyb směrem k „více Evropy“ se děje v poměrně živé diskuzi na evropské úrovni i v národních státech.  Přijatá rozhodnutí nemusejí potěšit všechny, ale koneckonců i rozhodování kvalifikovanou většinou, o němž nyní některé země EU mluví jako o diktátu, se zrodilo coby řešení jedné krize—tedy neschopnosti EU najít společná řešení jednomyslně poté, co se významně rozšířila. 

 Mnozí sice varují, že pohyb směrem k „více Evropy“ může nakonec ve spojení s nějakou skutečně parádní krizí pomoci k vítězství politickým silám, které směr pohybu obrátí k „méně Evropy“ nebo k její dezintegraci. Jenže už tato samotná možnost by byla krizí takových proporcí, že i mnoho politiků, kteří nyní EU kritizují coby nefunkční, by si kroky směrem k vystoupení jejich země či dezintegraci celé EU nakonec dobře rozmyslelo.

Právo, 10.10.2015