Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home ČSSD má (evropský) problém

ČSSD má (evropský) problém

Pro české sociální demokraty se volby do Evropského parlamentu stávají pomalu noční můrou. V roce 2004 byl výsledek strany tak ubohý, že pomohl přivodit pád Špidlovy vlády.

V roce 2009 byl výsledek lepší, ale vzhledem k tomu, že ČSSD coby hlavní opoziční síla vedla až do předčasného pádu Topolánkovy vlády pár měsíců před volbami s velkým náskokem ve stranických preferencích, bylo její až druhé místo v evropských volbách za vítěznou ODS zklamáním.

V právě proběhlých volbách do EP skončila ČSSD až třetí. Porazila ji i TOP 09, kterou sociálně demokratičtí politici rádi zesměšňují jako „Kalouskovu“ stranu, jejíž asociální program výrazně přispěl k neúspěšné politice Nečasovy vlády.

Opakované nezdary ČSSD v evropských volbách lze odmávnout jako pouhé zaškobrtnutí strany ve volbách „druhého řádu“. Anebo se lze vymlouvat na specifické okolnosti. Kupříkladu, že pokud se konají uprostřed domácího volebního cyklu, lidé si jejich prostřednictvím vyřizují účty s vládou. Jako tomu bylo v roce 2004.

Anebo se lze vymlouvat na to, že v roce 2009 ČSSD doplatila na svržení vlády uprostřed českého předsednictví EU. Na co doplatila v právě skončených volbách, nám jistě mozkový trust strany též vysvětlí. Oblíbenou výmluvou bývá ne zcela dobře zvládnutá kampaň.

Ve skutečnosti jsou problémy ČSSD mnohem hlubší. Ten hlavní se týká samotné identity levice, a je takříkajíc celoevropský. Demokratická levice totiž už před několika lety pasivně přijala neoliberální politiku škrtů, diktovanou Evropě konzervativní německou vládou. Jejím symbolickým projevem je takzvaný fiskální pakt.

Důvod pro podporu této politiky ze strany levice byl nastolen osudově: pokud politiku Německa nepodpoříme, může se kvůli krizi eurozóny a ekonomickým problémům jižního křídla EU začít hroutit celý evropský projekt. Levice přitom nedokázala své voliče dokonce ani ujistit, že podpora pro restriktivní fiskální politiku je z její strany jen dočasná, a že má v plánu začít prosazovat své tradiční priority, jakmile se EU dostane z nejhoršího. Že má vlastní vizi Evropy.

Sociálně-demokratické strany na Západě, které doma dlouhodobě spolupracují s křesťansko-demokratickými a dalšími pravicovými stranami okolo politického středu, dokázaly tuto rezignaci na levicovou politiku přitom ustát lépe, než levice u nás. Ta totiž jen těžko může svým voličům vysvětlit, jak se slučuje její tvrdá kritika všeho, co vzešlo z dílny dvou pravicových vlád v letech 2006 až 2013, s přitakáváním fiskálně restriktivní politice EU.

Dalším vážným problémem ČSSD ve vztahu k EU je její voličstvo. Je sice možná logické, že 25 let po pádu bývalého režimu ještě ČSSD nemá voličskou základnu, která by se svou středostavovskou a vzdělanostní strukturou blížila západoevropským standardům. Jenže se zdá, že ČSSD o větší záběr mezi střední třídou a obecně vzdělanějšími i velkoměstskými vrstvami nemá zájem.

O modernizaci strany se hodně hovoří, ale reálně se nekoná. Když důvody této rezignace zjednodušíme, vysvětlení zní, že ČSSD se svými voliči prý stejně nic nenadělá. Navíc o ně musí v českém kontextu soupeřit s komunisty.

Není náhoda, že poměrně tristní výsledky ČSSD v eurovolbách kopírují podobně tristní výsledky ČSSD v Praze. Zatímco ve velkých evropských městech--Vídni, Berlíně, Mnichově, Římě či Paříži—má levice silné postavení, u nás jen paběrkuje.

Situace ČSSD je o to horší, že ji ignorují mladší voliči. A jak by ne, chce se říct, když ČSSD ignoruje tyto voliče. Raději vytrvale loví ve starším postkomunistickém elektorátu, který vynesl na Hrad Miloše Zemana. Jenže tato voličská základna se kvůli přirozenému ubývání nejstarších postupně zmenšuje.

Což o to, i současní voliči ČSSD potřebují politický domov a je dobře, že je „obhospodařuje“ ČSSD, spíše než KSČM. Jenže evidentně to nejsou voliči „evropští“. A dokud ČSSD nepřitáhne právě takové voliče a zároveň se nepokusí aktivně vzdělávat svůj současný postkomunistický levicový elektorát v evropských záležitostech, bude v evropských volbách doma dál prohrávat.

 A možná nejen v nich. Evropské volby jsou totiž sice možná až volby druhého řádu, ale zároveň kvůli své komplexitě indikují docela dobře jisté politické trendy, které přicházejí do domácí politiky se zpožděním. V některých zemích to může být nástup extrémní pravice, v jiných, jako u nás, setrvalý úpadek modernizace-neschopné levice.

Právo, 31.5.2014