Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home ČSSD: přátelé, kam se podíváš

ČSSD: přátelé, kam se podíváš

Leckdo by si mohl myslet, že sociální demokracie je strana přetékající přátelstvím, když se v ní navzájem oslovují „příteli“ nebo „přítelkyně“.  Dění v této straně ale může spíše evokovat parafrázi na známé přísloví: „Kdo si s takovými přáteli může dovolit nepřátele?“

Není to problém úplně nový. Sociální demokracie byla vnitřně rozhádaná skoro vždy. V roce 1921 dokonce její odštěpená část porodila Komunistickou stranu Československa. Ta pak sociální demokracii „spolkla“ v podobě nuceného sloučení po komunistickém puči v roce 1948, přičemž fierlingerovská část sociální demokracie už před únorem 1948 na tomto scénáři pilně pracovala.

Tento historický exkurz je docela případný, když sledujeme současné dění v ČSSD. Už od jejího obnovení v roce 1989 zmítají stranou vnitřní spory, k čemuž zpočátku přispívala i skutečnost, že stranu obnovovali sociální demokraté z dob před rokem 1948, často se vracející z exilu, společně s lidmi, kteří žádnou předešlou zkušenost se sociálně demokratickou politikou neměli.

Vzniklo také původně několik postkomunistických stran demokratické levice, včetně skupin, které se odštěpily od KSČ. Tyto nejrůznější proudy se pak podařilo do jisté míry sjednotit v jedné sociálně demokratické straně po nástupu Miloše Zemana, ale tím bylo také zaděláno na budoucí problémy.

ČSSD má dodnes silné postkomunistické křídlo, v němž důležitou roli hrají bývalí komunisté. Ti se přitom dál vnitřně dělí na osmašedesátníky, kteří byli z KSČ vyloučeni kvůli svým aktivitám během Pražského jara, a lidi, kteří přeběhli k ČSSD po roce 1989 přímo z řad KSČ. Postkomunistické křídlo ovšem netvoří nezbytně jen bývalí komunisté. Ostatně mnozí z nich k tomuto křídlu nepatří. Jde spíš o étos.

Zeman, který porazil ve vnitrostranickém souboji exilové křídlo, se opíral spíše o postkomunisty z obou výše zmíněných táborů. Jeho konflikt s „antikomunistickým“ Vladimírem Špidlou měl osobní rovinu, ale i symbolickou rovinu střetu „starých struktur“ s novými. Tento střet ve straně zuří dodnes, jakkoliv k „zemanovcům“ ve straně přešli i někteří mladí pragmatici, a jakkoliv řada starších postkomunistů následovala Zemana do jeho Strany práv občanů.

Jisté je, že řada konfliktů v dnešní ČSSD, ač se na první pohled mohou jevit jako čistě osobní, jsou na jisté úrovni střetem mezi postkomunisty  a „novými strukturami“. Je skoro pravidlem, že když dojde na „lámání chleba“, jako je třeba volba prezidenta, rusko-ukrajinský konflikt, nebo postoje k sudetským Němcům, do nichž se promítají i sentimenty  z dob před rokem 1989, bojové linie mezi oběma tábory jsou hned zřetelnější.

Není vůbec překvapující, že i v symbolické rovině jsou pro postkomunistké křídlo červeným hadrem lidé jako Špidla nebo Jiří Dienstbier, který vyrostl v disidentské rodině. Toho sice pravicová média ráda označují za super levičáka, který by klidně spolupracoval s KSČ, ale nevidí, že obsahově je jeho politika výrazně post-postkomunistická.

 Vrátíme-li se k parafrázi ze začátku tohoto textu, mohli bychom se zeptat, kdo si v dnešním vedení ČSSD s „přáteli“, jako jsou Milan Urban, Vítězslav Jandák, Zdeněk Škromach, Jaroslav Palas, Marie Benešová, Jaroslav Foldyna, Jaroslav Tvrdík,  Tejc a Hašek či řada sociálnědemokratických hejtmanů, může dovolit nepřátele. A otázkou také je, jak dlouho si taková strana, přetékající „přátelstvím“, ještě udrží svých dnešních zhruba 20 procent voličů.

Právo, 5.8.2014