Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home ČSSD zahraniční politiku neumí

ČSSD zahraniční politiku neumí

Česká strana sociálně demokratická má už od svého nástupu do čela vlády značné problémy se zahraniční politikou. Není to nic nového. Už v době, kdy vládla poprvé s premiérem Milošem Zemanem v čele, slavila ČSSD spíš úspěchy ekonomického rázu než zahraničně-politické.

Což o to, Zemanova vláda úspěšně dovedla Českou republiku do NATO akcelerovala přístupové rozhovory s Evropskou unií. Jenže tyto úspěchy kolidovaly s řadou skandálů a problematických iniciativ, jejichž symboly se během vládnutí Zemanova kabinetu stali Jan Kavan nebo Karel Srba.

Ve své druhé vládě, v jejímž čele se vystřídali premiéři Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek, ČSSD přenechala ministerstvo zahraničí lidovcům, které reprezentoval Cyril Svoboda. Ten dokázal poměrně dobře vyvažovat ve formulaci zahraniční politiky různé stranické zájmy, jakož i občas komplikované vztahy s prezidentem Václavem Havlem a později prezidentem Václavem Klausem.

Pomineme-li, že česká zahraniční politika v té době mluvila občas poněkud kakofonicky několika různými hlasy, přispěla skutečnost, že se ČSSD v čele vlády soustředila převážně na domácí politiku, zatímco tu zahraniční přenechala Svobodovi a Havlovi, k tomu, že ze zahraničně-politického hlediska se jednalo o pravděpodobně nejlepší období za dobu existence samostatné České republiky.

Když se v roce 2013 po sedmi letech vládního půstu ČSSD postavila kromě do čela vlády i do čela ministerstva zahraničí, ukázalo se skoro okamžitě, že zahraniční politika pro ni bude tvrdý oříšek. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek si jako svého hlavního poradce vybral v pozici prvního náměstka politologa Petra Druláka, který začal měnit dlouhodobý důraz české zahraniční politiky na transatlantické vztahy a lidská práva.

Tyto snahy pak po vlně kritiky musel korigovat sám premiér Bohuslav Sobotka. Ten, stejně jako Zaorálek, se navíc musel opakovaně vyrovnávat s různými iniciativami prezidenta Miloše Zemana, z nichž některé nerespektovaly vládní stanoviska. Ani Sobotka, ani Zaorálek nenašli odvahu jít se Zemanem do otevřeného střetu, což by zahrnovalo i souboj o povahu české zahraniční politiky.

Zejména Zaorálek se nakonec evidentně rozhodl, že všechny Zemanovy excesy bude tolerovat, což ovšem v konečných důsledcích zcela rozmazává jakékoliv pevnější kontury české zahraniční politiky. Kupříkladu není jasné, zda je její prioritou strategické partnerství s Čínou nebo se západními spojenci.

Zaorálek argumentuje, že navzdory nejrůznějším kontroverzím okolo vztahů České republiky s Čínou, Zemanova verbálního sabotování západních sankcí vůči Rusku, či zdánlivému nedostatku solidarity Česka i ostatních zemí Visegrádu s Evropskou unií v uprchlické krizi, naše země zůstává svým zamřením prozápadní a proevropská. Jenže už to, že něco takového musí ministr zahraničí vysvětlovat v komplikovaných novinových textech, svědčí o existenci vážného problému.

Ten spočívá především v tom, že ČSSD jako strana v zahraniční politice tápe. Její postkomunistické křídlo neskrývá své sympatie k Rusku i Číně a antipatie k USA, ač ty jsou garantem naší bezpečnosti. A strana kdysi Zemanem poskládaná mezi jinými i z tzv. „zdivočelých sociálních demokratů “  v řadách republikánů má mezi svými členy mnoho těch, kdo sdílejí odpor k jinakosti a nedůvěru k EU.

Zahraničně-politické průšvihy, jako je prohlášení čtyřech nejvyšších ústavních činitelů k Číně, z nichž tři jsou představitelé ČSSD a další její bývalý předseda, se navíc, zdá se, začínají negativně podepisovat na voličských preferencích. Možná by strana udělala nejlépe, kdyby zahraniční politiku, kterou evidentně takříkajíc neumí, svěřila opět lidovcům.

ČRo Plus, 3.11.2016