Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Čunkem k pádu vlády

Čunkem k pádu vlády

Zatímco se v Poslanecké sněmovně odehrávala veřejná rozprava před hlasováním o nedůvěře vládě, skutečné nebezpečí pro vládu se rodilo v zákulisí. Tam totiž rokovalo lidovecké vedení o tom, zda se má předseda strany Jiří Čunek--obtížený mediálními skandály, ale z právního hlediska v současnosti formálně očištěný—vrátit do vlády na pozici ministra pro místní rozvoj a na pozici místopředsedy vlády.

 

Zejména srovnáme-li obě události, má pravdu premiér Mirek Topolánek, když označil hlasování o nedůvěře za divadlo. Zatímco levicová opozice neměla dost hlasů na odvolání vlády, a rozprava ve Sněmovně měla chvílemi nádech frašky či politického exhibování, lidovecké rozhodnutí, které se rodilo neveřejně v zákulisí, vytvořilo reálné podmínky pro to, že se vláda rozloží zevnitř.

 

Lidovci především uvrhli do téměř neřešitelného dilematu Stranu zelených, která dlouhodobě tvrdí, že Čunkova odpovědnost není jen právní, ale také politická, a  ve vládě si ho nepřeje. Pokud by nakonec zelení ustoupili, riskují, že jim tuto neprincipálnost veřejnost, takříkajíc, spočítá.

 

Podle průzkumů veřejného mínění už balancují nad hranicí volitelnosti lidovci, a návrat Čunka do vlády může jejich propad prohloubit. Jejich rozhodnutí ale může negativně ovlivnit i popularitu koaličních partnerů. Zatímco občanští demokraté ještě stále nemusí kvůli nějakému tomu procentu veřejné podpory propadat panice, pro zelené může ztráta několika procent znamenat rozdíl mezi volitelností a nevolitelností.

 

Pokud by si zelení naopak trvali na svém do té míry, že by raději odešli z vlády, než aby akceptovali Čunka, pomohlo by jim to nejpíš u voličů, jenže si nemohou být jisti, že po případném pádu vlády nevytvoří ODS a ČSSD velkou koalici, která pak například nezmění volební zákon v neprospěch malých stran. Koneckonců právě strach z velké koalice je jedním z důvodů, které přivedly  zelené do vlády.

 

Zajímavá je ve světle snah lidovců vrátit Čunka do vlády zejména argumentace některých členů vedení této strany. Místopředseda David Macek například prohlásil, že lidovecký pohár trpělivosti s jednáním „našich zelených bratří“ začíná přetékat. Lidovci se prý také zeleným nevměšovali do jmenování Ondřeje Lišky ministrem školství. Podobně argumentuje sám Čunek.

 

To je ovšem naprosto demagogická argumentace, která dobře odráží míru politicky sebevražedného nepochopení toho, oč v případě Čunka jde. Kdyby lidovci jmenovali do vlády místo Čunka například právě Macka, který je věkově blízký Liškovi, zelení by též neprotestovali. Proti Čunkovi protestovat ovšem musejí, pokud nechtějí být vnímání jako komplicové politického jednání, které zcela ignoruje základní normy slušnosti i politický realismus.

 

V případě Čunka totiž přece už dávno nejde jen o to, zda ho nějaký státní zástupce, mimochodem za velmi zvláštních okolností, zprostil formálních obvinění. Jde o to, že se jako politik zcela zkompromitoval celou řadou prohřešků proti slušnému chování, a že navíc svou kauzu dlouho zatvrzele odmítal řešit tak, že by se až do očištění svého jména stáhnul do ústraní. Učinil tak po mnoha měsících tlaku.

 

Formálním důvodem bylo sice znovuotevření jeho případu nejvyšší státní zástupkyní, ale pro veřejnost tímto důvodem zůstává skutečnost, že Čunek kdysi, ač se za nejasných okolností stal milionářem, pobíral sociální dávky. Zákony tak sice neporušil, ale normy slušného jednání ano, ať už byla výše sociálních dávek jakákoliv. Navíc, i přes formální zastavení jeho stíhání, zůstává celá řada nejasností.

 

I proto je politicky sebevražedné, když lidovci nejen Čunka znovu nominují, ale dokonce v podobě slov místopředsedy Macka o přetékajícím poháru trpělivosti zřejmě naznačují, že když si návrat Čunka do vlády nevynutí, mohli by způsobit vládní krizi sami.

 

Situace, kterou lidovci svým jednáním vyvolali, přitom nemá snadné řešení, protože rozhodnutí o vyslání Čunka zpět do vlády je výsledkem vnitřního boje v lidové straně. Křídlo regionálních lídrů, kteří Čunka vloni na podzim povýšili do pozice předsedy strany, a de facto tak svrhli Miroslava Kalouska a jeho skupinu, ví, že pokud Čunka obětují, bude následovat nejspíš i jejich pád uvnitř strany. Lidovci se tak musejí rozhodnout, zda vnitrostranické problémy postaví nad zájmy vlády, nebo naopak. Rozhodování to nebude lehké už proto, že pozice, které se lidovcům podařilo v Topolánkově vládě vyjednat v rámci koaliční smlouvy jdou svým významem daleko za to, co by si strana vzhledem ke svému volebnímu zisku skutečně zasloužila.

 

Celá záležitost má být předmětem koaličních jednání. Pokud se zelení i občanští demokraté nakonec s návratem Čunka pod tlakem lidovců smíří, neznamená to, že ve vládě nastane klid. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který pochází z aristokratické rodiny, v níž ještě stále něco znamená pojem „čest“, řekl už před odchodem Čunka z vlády, že pokud Čunek nerezignuje, nejspíš odejde on sám. Nyní svou hrozbu zopakoval pro případ, že by se Čunek vrátil. Rezignací v případě návratu Čunka hrozí i nově jmenovaný ministr školství za zelené Ondřej Liška. Topolánek i předseda zelených Martin Bursík tak budou řešit jen těžko řešitelné dilema.

 

Pokud by tlaku lidovců nakonec ustoupili, je téměř jisté, že politiky všech vládních stran začnou brzy děsit průzkumy veřejného mínění. Ač se politici tváří, že jim na tomto hlasu lidu nezáleží, ve skutečnosti vyvolávají propady preferencí ve stranách paniku. V případě stran, které se ocitnou pod hranicí volitelnosti, pak existuje ještě jedno nebezpečí: málokdy se z propadu pod magickou pětiprocentní hranici vzpamatují.

 

Politici z bývalého Občanského hnutí, Občanské demokratické aliance nebo Unie svobody by mohli vyprávět. I oni si mysleli, že vědí lepe než veřejnost, jaké jsou skutečné problémy jejich stran a že mají věci pod kontrolou. Neměli.

 

ČRo 6, 6.12.2007