Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Další eurotrapas Václava Klause

Další eurotrapas Václava Klause

Vystoupení prezidenta Václava Klause v Evropském parlamentu vyvolalo pozdvižení--zejména ale jen u nás. Všechna média o Klausově údajně kontroverzním projevu referují jako o události evropského významu. Ve skutečnosti je Klausův projev jen poněkud trapná bouře v české sklenici vody.

Nejde ani tak o to, že by Klaus na adresu Evropské unie neřekl některé věci, které nejsou pravda. Důležitější je, kdo takové věci říká a proč. Kdyby s podobnou kritikou přišel velevážený evropský státník, který je znám svojí skutečnou starostí o evropský integrační projekt, bude Evropa naslouchat. Český prezident je ovšem už dávno vnímán jako pouhá figurka, srovnatelná svou směšností snad jen s polským prezidentem Lechem Kaczynským.

Trapnost celé záležitosti spočívá nejen v tom, že pan prezident, coby pravý narcis, neví, že je trapný. Trapné je i to, že si to může dovolit. Koneckonců reprezentuje národ, který se dost často utápí v mesianistických bludech o vlastní jedinečnosti. Zkorumpované Evropě jsme to přeci „natřeli“ už za husitských válek…Jen tak se dá vysvětlit, že v anketě serveru ČTK, České noviny, více než 60 procent respondentů odpovídá, že souhlasí s formou i obsahem projevu Václava Klause v EP.

Možná proto neuškodí zasadit vše do nějakého jiného kontextu. Představme si na chvíli, že bychom měli normálního prezidenta a vládu by vedla normální pravicová strana evropského střihu, kterých je v EU spousta a které  tvoří jádro Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. V takovém případě bychom už dávno schválili Lisabonskou smlouvu a věnovali se naplno a produktivně jak evropskému předsednictví, tak řešení důležitých domácích úkolů.

Zároveň si představme, že by v podobné situaci, v jaké jsme dnes my, bylo Slovensko. Politici vládní strany by se tam neustále hlubokomyslně přeli o smysl evropské integrace, prezident Ivan Gasparovič by nevynechal jedinou příležitost, aby si nekopnul do EU. Kdyby pak Gasparovič promluvil v Evropském parlamentu podobně jako včera Klaus, asi bychom v lepším případě udiveně krčili rameny, v horším se ironicky smáli. Zejména když bychom viděli, že slovenská média berou vystoupení slovenského nacionalisty vážně, zatímco každý soudný člověk na západ od Slovenska se jen těžko zbavuje pocitu trapnosti nad tím, že prezident malé východoevropské země, která před několika lety vstoupila dobrovolně do EU a ještě se učí demokracii, drze poučuje celou Evropu.

Ne že by východoevropští politici neměli mít právo na vlastní názor. Ale měli by váhu svých názorů měřit širším kontextem. Tedy například tím, že EU je organizace, jejíž zárodky vznikaly už v době, kdy se u nás pilně budoval stalinský komunismus, a že nás do členství v EU nikdo nenutil. Nebo tím, že evropský projekt je založen na postupném dosahování—a respektování—kompromisů.

Takže když náš pan prezident Evropský parlament poučuje o tom, že existují alternativy k současnému modelu integrace, jaksi ve svém teoretickém zápalu a víře v platnost svého pohledu ignoruje, že k tomu dnešnímu modelu se EU dopracovala krok za krokem, v demokratické diskusi mezi státy, jakož i uvnitř členských států. Že evropský integrační proces prostě nefunguje jako nějaký supermarket skvělých alternativ, z nichž si vybereme tu nejlepší, přičemž, která je ta nejlepší, nám řekne Klaus.

A že evropský projekt bude tímto způsobem fungovat i nadále. Tedy že nikdo nebude nikomu nic vnucovat, jak se snaží situaci popisovat Klaus, ale že se budou hledat složité kompromisy. A že když už se na nich vlády jednotlivých demokratických států dohodnou, budou se takové kompromisy snažit respektovat.

Když Klaus brojí i na půdě europarlamentu proti Lisabonské smlouvě, neuškodí možná připomenout argument, který autor tohoto textu použil už v jiném článku.

Jelikož je Česká republika poslední zemí v EU, jež se pustila do schvalování Lisabonské smlouvy, měli by odpůrci smlouvy—zejména tedy Klaus a jeho eurofóbní sekta v ODS--vysvětlit, proč si myslí, že jejich argumenty o oslabení naší suverenity, popřípadě nadvládě velkých zemí EU i neúnosného posílení Bruselu  v případě přijetí smlouvy jsou relevantní právě jen pro Českou republiku. Unie se totiž skládá ze 4 velkých zemí (Německo, Velká Británie, Itálie a Francie), 3 středně velkých zemí (Polsko, Španělsko a Rumunsko), a 20 malých zemí, jejichž populace nepřesahuje 15 miliónů obyvatel.

Všechny tyto malé země, s prozatímní výjimkou Irska, Lisabonskou smlouvu schválily. Zákonodárci ODS i Klaus by tedy měli vysvětlit, v čem se konkrétně Česká republika liší od těchto zemí natolik, že právě ona se musí bát o svou suverenitu. Pokud existenci takových výjimečných specifik neprokáží, dopouštějí se některými svými argumenty de facto urážek těch zemí, které smlouvu schválily, neboť vlastně tvrdí, že politici přinejmenším v 19 velikostně srovnatelných zemích Unie buď podlehli mámení Bruselu a obelstili vlastní lid, nebo nepostřehli v Lisabonské smlouvě nebezpečí, která v ní vidí osvícení duchové z české ODS.

Pokud by naši parlamentní odpůrci Lisabonské smlouvy byli naopak schopni doložit, že historicko-politická situace České republiky je natolik výjimečná, že nás ohrožuje smlouva, kterou schválilo 25 ostatních členských zemí, měla by Česká republika bezpochyby vystoupit z EU. Země, která se svými nároky  tolik odlišuje od zbytku EU, že není schopna přistoupit ani na společné kompromisy, by v ní docela určitě neměla být.

Skutečností je, že Češi pomalu začínají zbytku Evropy, řečeno lidově, lézt na nervy. Pokud  Lisabonskou smlouvu nakonec (i s mocným přispěním prezidenta, který prý udělá vše proti jejímu schválení) odmítnou, je téměř jisté, že ty země EU, které se dále integrovat chtějí, se pustí do přípravy smlouvy nové, ale nejspíš už bez nás.

To není strašení. Země, která není schopna respektovat kompromisy a jejíž prezident jezdí do europarlamentu především proto, aby po putinovsku ostatní Evropany pozurážel, patří na evropskou periférii. Před tím, než se na ní ocitneme, bychom si ale měli důkladně zvážit všechna pro a proti. Evropská periférie je totiž pomyslným geopolitickým prostorem, kde zemi, jež se vymanila z gravitačního pole nenáviděného Bruselu, začne pohlcovat gravitační pole Ruska.