Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Další slepá česká ulička

Další slepá česká ulička

Nad skandálem, v nějž se začíná měnit první přímá volba prezidenta v České republice, se vznáší mnoho otázek, ale jedna z nich je neodbytná: proč se čeští zákonodárci nemohou ani v případě zákona, který má umožnit volbu, na níž se upírají oči celé veřejnosti i zahraničí, inspirovat tím, co se už osvědčilo v jiných zemích?

Prezident se volí přímo ve dvanácti dalších zemích Evropské unie. Postavení prezidenta v ústavním systému se v jednotlivých zemích v závislosti na historickém a společensko-kulturním kontextu více nebo méně liší, takže specifický „český“ přístup je možná namístě v ústavním vymezení pravomocí prezidenta, ale výběr kandidátů  a samotný průběh voleb je podstatě technická procedura, kterou by bylo možné jednoduše zkopírovat.

Není tedy vůbec jasné, co vedlo zákonodárce k tomu, aby nakonec přijali model, v němž je pro kandidaturu zapotřebí buď dvaceti podpisů poslanců, popřípadě deseti senátorů, anebo padesáti tisíc podpisů občanů ve formě petice. I v zemích, kde se používá model obdobný, například na Slovensku, je počet podpisů výrazně nižší (15 tisíc), což umožňuje podpisy snadněji kontrolovat.

V Rakousku dokonce stačí 6 tisíc podpisů, které musí ale být úředně ověřeny na obecním úřadě. Proč nebylo možné použít podobný model u nás, kde je nutné chodit pro ověření podpisu k notáři s každou úřední prkotinou, je záhadou. Lidé, kteří to s podporou toho kterého kandidáta myslí opravdu vážně, by jistě našli chvíli času, aby zašli na úřad nebo k notáři podepsat  předepsaný formulář, kam by jen vyplnili jméno kandidáta. 

Byzantský způsob ověřování podpisů je u nás navíc tvrzen ambivalentním právním jazykem, který si ministerstvo vnitra vyložilo po svém. Výsledkem je další slepá „česká ulička“, kterých mají za sebou čeští „experimentátoři“  v zákonodárných sborech už opravdu požehnaně. Zatímco cestu z téhle uličky snad může nakonec najít Nejvyšší správní soud, prováděcí zákon o přímé volbě prezidenta bohužel obsahuje další problémy, pro které ho může Ústavní soud nakonec částečně nebo úplně zrušit.

Pokud ho někdo napadne u Ústavního soudu kvůli porušení principu rovnosti, bude mít poměrně dobrou šanci uspět, protože bariéra 50 tisíc hlasů, kterou musí překonat kandidáti bez podpory poslanců či senátorů, se už při zběžném pohledu jeví jako příliš vysoká, a ověřovací procedura, které jsou pak podrobeny podpisy na jejich petičních arších, jako diskriminační.  

Máme se tedy na co těšit. V zahraničí se bude o České republice po právu s ironií psát, že její zákonodárci nejen neumějí bez zásahu ÚS zorganizovat předčasné volby, nebo že její prezident potřeboval dvě rozhodnutí ÚS, aby podepsal Lisabonskou smlouvu, přičemž trval na „české výjimce“, ale že si země dokonce neumí bez průšvihu zorganizovat ani prezidentské volby, ať už jsou přímé nebo nepřímé. Stačilo by přitom, kdyby čeští politici stále znovu „nevynalézali kolo“ a občas se rozhlédli po světě.

Právo, 27.11.2012