Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home David Černý nám to osladil

David Černý nám to osladil

Mnoho bude ještě napsáno o bruselské provokaci výtvarníka a sochaře Davida Černého, který pod názvem Entropa vytvořil dílo, v němž si utahuje z členských států Evropské unie, přičemž dílo, jež vydával za společný projekt 27 umělců, vytvořil de facto sám. Je jisté, že Černého projekt bude posuzován z uměleckých hledisek, jako podařená nebo nepodařená mystifikace, popřípadě jako nebývalá drzost.

 

Autor tohoto textu se nemíní zapojit do debaty o umělecké hodnotě Černého díla, či o debatě o tom, jak vkusné či nevkusné je dělat si dost drsnou legraci z členských zemí Evropské unie. Zajímavější se jeví domácí aspekt celé záležitosti.

 

Česká republika propagovala své předsednictví s pomocí nejapného sloganu, „Evropě to osladíme“. Dalo by se říci, že Černý vzal vládu důsledně za slovo.

Evropě to svojí mozaikou, na níž je například Bulharsko vyobrazeno jako turecký záchod a Rakousko jako louka s atomovými elektrárnami, skutečně „osladil“. Vláda by měla být spokojená, ale není. Místopředseda vlády Alexandr Vondra se přiznal, že na Černého do telefonu „řval“ poté, co se provalilo, že dílo stvořil vlastně sám a spoluautory z ostatních zemí si vymyslel.

 

Jenže za tuto mystifikaci ho jen málokdo může odsuzovat. Vždyť co jiného než mystifikace svého druhu je i onen, dnes již téměř bájný oficiální slogan českého předsednictví, „Evropě to osladíme“? Proč by umělec, známý svými mystifikacemi z minulosti, měl myslet přímočaře, a jednat takříkajíc „na rovinu“, když toho není schopen ve vztahu k Unii ani stát, který mu projekt zadal?

 

Dalším zajímavým aspektem rodícího se skandálu je i naprostá neschopnost státu, který chce řídit Evropu, uhlídat si projekt, kterým chce promluvit k celé Unii.

 

Každý občan zná z vlastní zkušenosti, jakým náporem na psychiku je prostá návštěva kteréhokoliv úřadu. Téměř nikdo, včetně úředníků, si není jist pravidly hry, takže pro jistotu je ubohý občan často nucen vyplňovat nejrůznější zbytečné formuláře, popřípadě je podrobován zacházení, jehož cílem je nejen ho ponížit, ale také se ujistit, že si příslušný úřad takříkajíc „nezadal“. Že je vše podle předpisů, které—neboť jsou často nejasné—jsou úředníky vykládány s nadměrnou opatrností.

 

Tohle, jak se zdá, ale platí jen pro průměrného občana na obyčejném řadě. Čím výše se ve státní hierarchii posunujeme, tím „velkoryseji“ se úředníci i politici chovají při zacházení s předpisy a státními financemi. Éterem lítají prošustrované miliardy, přičemž nikdo není za nic odpovědný.

 

Případ Černého je tak velmi symbolický. Na úrovni nejvyšší, tedy vládní, se úředníci i politici evidentně zapomněli starat o to, jakým způsobem je uskutečňován projekt, který si od Černého objednal stát, i když ho údajně z větší části financuje podnikatel Zdeněk Bakala. Když Černý tvrdil, že jde o kolektivní dílo 27 autorů, nenašel se evidentně žádný úředník v kancelářích českého předsednictví, který by se zajímal třeba jen o to, zda zmínění umělci vůbec existují a zda jsou s nimi uzavřeny nějaké smlouvy.

                                                                      

Černý to tedy „osladil“ nejen Evropě (pardon, Entropě), ale i onomu nabubřelému vládnímu „oslazování“. Je to totiž tak, že vláda, která chce někomu něco oslazovat, by si měla nejprve udělat pořádek doma. Jinými slovy: jak chce země, která nedokáže spravovat sebe sama, řídit 26 dalších zemí?