Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Demokracie nad propastí

Demokracie nad propastí

Je pozoruhodné, jak malé pozdvižení vzbuzuje výměna demokraticky zvolených vlád v Řecku a Itálii za vlády expertů. Tento vývoj přitom  navozuje řadu závažných otázek.

Při povrchnějším pohledu se může zdát, že jde jen o momentální neschopnost demokraticky zvolených politických reprezentací ve dvou konkrétních zemích poradit si s dluhy. Ve skutečnosti jde o přežití liberální demokracie v národním rámci.

Ta je v Evropské unii, zejména pak v zemích eurozóny,vystavena dvojímu tlaku. Z jedné strany je to tlak integrovaného celku, který pro své fungování vyžaduje, aby národní státy hrály podle jistých nadnárodních pravidel, a na přesně vymezeném hřišti.

Tato pravidla jsou sice výsledkem dohod demokratických politických reprezentací, jakmile ale začnou fungovat, stávají se jakousi „nadpolitickou“ technologií provozu, v němž těžiště zásadních rozhodnutí už není v národních státech s jejich konkrétním politickým životem i volebními cykly.

I na příkladech „vlád technokratů“ v Řecku a Itálii vidíme, že když dojde na zásadní střet nadnárodního celku a jednotlivých států, výsledkem je okleštění demokratického procesu v národních státech. Zatím tento diktát“ bohužel přichází od nadnárodních institucí, které nemají  jasný politický tvar a lze je snadno vinit z „demokratického deficitu“.  Což navozuje otázku, proč ještě dále v EU váhat s vytvořením skutečně demokratické „federální“ úrovně.

Řešením už nemůže být návrat k „suverénním“ národním státům, o čemž sní různí zastánci „renacionalizace“ politiky, protože výše zmíněný střet mezi  nadnárodními zájmy a národními demokraciemi svůj původ v rostoucím konfliktu mezi globálně fungující ekonomikou, především finančními trhy, a národně fungující politikou.

Ostatní země eurozóny vyvinuly na Itálii a Řecko enormní tlak především proto, že se i ony samy, potažmo celá eurozóna, nalézají pod enormním tlakem globálních finančních trhů. Ty fungují bez jakékoliv politické kontroly, přitom mohou poslat ekonomicky ke dnu celé státy, ba celou eurozónu.

Neoliberálové argumentují, že státy by se neměly čeho bát, kdyby měly v pořádku vlastní finance. Jenže to je jen část pravdy.

Státy jsou globálními trhy zprivatizovány do té míry, že je mohou poslat ke dnu nejen rozmařile utrácející politici, kupující si populisticky voličskou přízeň, jako tomu bylo z větší části v Řecku, ale také kalamity v soukromém finančním sektoru, jako tomu bylo v Irsku. Státní zadlužování a neodpovědné půjčování, jakož i následné obchodování s půjčkami, soukromými finančními institucemi je složitý propletenec, přičemž otřesy, které mohou poslat do bankrotu celé státy vznikají často daleko mimo kontrolu jednotlivých národních vlád.

Pokud by byl vznik vlád technokratů v Itálii a Řecku jen jakýsi racionální manévr údajně suverénních politických reprezentací, nemuseli bychom se o osud liberální demokracie obávat.  Bohužel je to spíš začátek trendu, který naznačuje, že sice můžeme v rámci vlastních států organizovat volby, a i jinak hrát hru na demokracii, ale když půjde do tuhého, bude muset být tato hra, zatím snad jen dočasně, suspendována—například ve prospěch vlády technokratů, kteří „chápou“, co je v zájmu nadnárodních institucí, a zejména globálních trhů, udělat.

Právo, 16.11.2011