Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Dobré mravy Topolánkovy

Dobré mravy Topolánkovy

Nový premiér Mirek Topolánek opakovaně varoval dosluhující vládu Jiřího Paroubka, aby nepřijímala závažná rozhodnutí, protože její mandát víceméně skončil s červnovými volbami. A zcela jistě prý tak neměla činit po oficiálním jmenování Topolánka prezidentem, kdy zemi spravovala již jen v demisi. Podobné názory vyjádřil i prezident Václav Klaus.


Z ústavního hlediska ovšem neexistuje pro takové tvrzení žádný důvod. Ústava jasně říká, jaké jsou pravomoci vlády - a ty má až do okamžiku, kdy oficiálně přestane existovat. Topolánek tedy argumentoval z pozic „dobrých mravů“. Jenže tím oslabil i pozici vlády své - již beztak slabé.


„Pootočíme-li“ totiž jeho argument, pak v jeho výkladu by ani jeho vláda neměla činit žádná závažnější rozhodnutí až do doby, než případně získá důvěru Poslanecké sněmovny. Topolánek bude jistě argumentovat, že existuje rozdíl mezi dosluhující vládou, jejíž složení neodpovídá novým volebním výsledkům, a vládou, která vládne na základě posledních voleb - i když zatím jen bez důvěry. Lze ovšem namítnout, že v politickém systému, v němž se u moci nestřídají jen dvě velké strany, z nichž má jedna vždy parlamentní většinu, vzniká vláda „vzešlá z výsledků voleb“ teprve v okamžiku, kdy získá důvěru Sněmovny.

Jediný zdroj legitimity, který Topolánkova vláda zatím má, je, že byla oficiálně jmenována prezidentem. Jenže prezident může jmenovat jakoukoliv vládu; na výsledky voleb se teoreticky nemusí vůbec ohlížet, protože ústava mu nic takového nepřikazuje.

Bude-li tedy Topolánek vůči své vládě uplatňovat stejná kritéria, jaká uplatňoval vůči Paroubkově vládě po volbách, měl by se zdržet jakýchkoliv razantních kroků. Problémem je, že menšinová vláda pro sebe většinovou podporu zřejmě nezíská. Bude-li chtít vůbec něco vykonat, musí Topolánek na svá kritéria zapomenout.

A nejen to. Topolánek naznačuje, že by rád vládl až do předčasných voleb, jejichž uspořádání si jeho vláda vytkla jako hlavní cíl své činnosti. Ponechme stranou, že usilování o předčasné volby coby hlavního cíle první vlády po volbách je nemravné a že taková „překlenovací vláda“ vlastně jde do Sněmovny bez skutečného programu, jak spravovat zemi. Závažnější je, že ODS zřejmě má v úmyslu pokračovat se svéráznými výklady ústavy.

Topolánek nejprve ohromil odbornou veřejnost názorem, že k předčasným volbám by se nejrychleji dospělo, kdyby jeho vláda (ač ještě nezískala důvěru, nebo poté, co ji nedostala) předložila Sněmovně návrh zákona spojený s hlasováním o důvěře. Kdyby Sněmovna takový zákon tři měsíc neprojednala, může ji prezident rozpustit a vypsat nové volby. Že by mohla žádost o důvěru spojit s nějakým zákonem vláda, která ji vůbec nedostala, je ovšem nesmysl.

Topolánek též argumentoval, že Paroubek de facto již vyčerpal svůj pokus sestavit vládu, protože zkrachovala jeho snaha vytvořit s lidovci vládu, která by se opírala o podporu komunistů. I to je samozřejmě nesmysl. Paroubek svůj pokus nevyčerpal ani de facto, ani de iure. Svou vládu měl v úmyslu oficiálně představit, kdyby Topolánkova vláda nedostala důvěru nebo kdyby Topolánek rezignoval.

Snahy vykládat si ústavu účelově jsou v současné situaci největším nebezpečím. Česká republika zakouší určitou politickou nestabilitu, ale vše se zatím odehrávalo v prostředí velké stability ústavních institucí. Proto nepanikařili ani občané, ani zahraniční investoři.

Pokud Topolánkova vláda nedostane důvěru, jediným ústavně čistým krokem prezidenta je pak pověřit sestavením vlády někoho jiného - dokonce třeba znovu někoho jiného z ODS či samotného Topolánka (jakkoliv by to bylo politicky neuvážené). Jistě ale takovým krokem není umělé prodlužování života vlády, která nedostala důvěru Sněmovny - to vše v naději, že se nějak podaří ostatní strany dotlačit k předčasným volbám.

Právo, 5.9.2006