Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Drulák by měl ubrat plyn

Drulák by měl ubrat plyn

První náměstek ministra zahraniční Petr Drulák si vysloužil v minulosti uznání jako odborně zdatný ředitel Ústavu pro mezinárodní vztahy.

Osvědčil přitom i schopnosti politické, protože v čele ústavu, který vedl v letech 2004 až 2013, vydržel tento levicový intelektuál i v době, kdy ministerstvo zahraničí, které je zřizovatelem ústavu, vedli pravicoví politici. Nebál se přitom pouštět do otevřených polemik s politikou pravicových vlád i prezidenta Václava Klause.

Drulák je autorem několika zajímavých knih o zahraniční politice a originálního provokativního díla Politika nezájmu: Česko a západ v krizi. Mohlo by se tedy zdát, že když si nový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek Druláka vybral jako svého prvního náměstka, udělal výborné rozhodnutí.

Bohužel nad tím, zda Zaorálkovo rozhodnutí bylo správné, se zatím vznáší určité pochybnosti.

Drulák je totiž od svého nástupu do funkce v centru kontroverzí, z nichž některé souvisí s jeho vyhraněnými názory na zahraniční politiku, další pak s tím, že coby dlouholetý ředitel ústavu zřízeného ministerstvem zahraničí má, zdá se, s některými lidmi, včetně bývalých ministrů, nevyřízené účty.

Potíž je v tom, že zatímco mít silné názory bezpochyby patří k pozici veřejného intelektuála, v pozici prvního náměstka, který má především krýt záda svému ministrovi, to může být trochu problém.

Je možné, že Drulák v každodenním chodu ministerstva Zaorálkovi záda kryje, ale při vyjadřování svých názorů na zahraniční politiku ho zatím nejen zastiňuje, ale také generuje kontroverze, které vytvářejí obraz ministerstva coby poněkud chaotického místa.

Drulákovou první kontroverzí byla jeho zbytečná snaha poskytnout teoretickou nadstavbu posunu v české zahraniční politice ve vztahu k Číně. Zatímco by možná stačilo nějaké zcela pragmatické vysvětlení, Drulák nabídl médiím teoretické zastřešení v podobě kritiky lidsko-právní politiky bývalého prezidenta Václava Havla coby prý neproduktivně moralistní.

Úplně zbytečně si tak, řečeno lidově, „naběhl“, protože zatímco v české zahraniční politice je v minulých letech nepochybně mnoho věcí, od kterých je potřeba se viditelně distancovat, v případě Havla jde o úplně zbytečnou amputaci posledních zbytků čehosi, co bychom mohli nazvat ideovou páteří české politiky.

Havel navíc nebyl žádný názorový extremista. I ve vztahu k západním spojencům nabízel rovnováhu mezi silný atlantismem a proevropskými postoji. Není tedy vůbec jasné, proč právě od jeho postojů je třeba se distancovat, a Drulák za to sklidil oprávněnou kritiku.

 Nejnověji pro změnu Drulák načrtl vizi reorientace české zahraniční politiky směrem od dosavadní visegrádské spolupráce, která je prý stále více ve vleku polských ambicí, směrem ke spolupráci středoevropských zemí se západním Balkánem.

Což o to, myšlenka je to zajímavá, ale stejně jako v případě poznámek na adresu Havla, se nelze neptat, zda by takové zásadní možné posuny v zahraniční politice neměl formulovat a vysvětlovat sám ministr.

Pokud jde o vztahy s některými bývalými tvůrci zahraniční politiky, Drulák se dostal do sporu s bývalým ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou ohledně jeho možného jmenování velvyslancem ve Vatikánu. Požaduje, aby se Svoboda vzdal názvu Diplomatická akademie pro svoji soukromou diplomatickou školu, jinak prý být navržen nemůže. Název si nárokuje pro svoji školu ministerstvo.                                                                                                        

I když ponecháme stranou meritum sporu, opět se vtírá otázka, kde v něm stojí Zaorálek. Svoboda je koneckonců bývalý ministr, významná postava české politiky, a když ho nyní mistruje Zaorálkův první náměstek, vypadá to na veřejnosti jako jakési vyřizování účtů.                                                                        

Drulák může být pro českou zahraniční politiku přínosem. Zajímavých myšlenek si jako dlouholetý teoretik evidentně nastřádal víc než dost. Jenže některé jeho názory jsou dost neortodoxní, a bylo by proto srozumitelnější, kdyby se, když už, do veřejného prostoru dostávaly prostřednictvím ministra a po pečlivých konzultacích.                                                                                    

Jinými slovy, Drulák by měl poněkud ubrat plyn. Jinak si ho Zaorálek brzy nebude moct „dovolit“. 

Právo, 25.6.2014