Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Dvacet tezí k budoucnosti levice

Dvacet tezí k budoucnosti levice

1. Demokratická levice dneška je do značné míry obětí svého vlastního úspěchu v minulosti.

2. Její politika postupně nastavila kapitálu v rámci národních států účinné regulační rámce a vytvořila tak sociálně-tržní model. S pomocí konceptu sociálního státu, který uskutečňovala v mnoha případech ruku v ruce s křesťansko-sociálními stranami, pomohla vytvořit v západních zemích mohutné střední třídy. Právě přičiněním demokratické levice se podařilo po 2. světové válce v Evropě skloubit v relativně harmonický celek tři hesla Velké francouzské revoluce—svobodu, rovnost a bratrství (solidaritu)-- které se až do té doby projevovaly vzájemně občas antagonisticky nebo dokonce v podobě absolutizace jednoho z nich vítězily totalitní režimy. 

3. Vytvořením mohutných středních tříd, jakož i v důsledku nástupu post-industriální společnosti, ovšem ztratila svoji tradiční politickou klientelu, dělnictvo.

4. Paradoxně, střední třídy, které levice pomohla stvořit, se ukázaly být ne příliš „vděčné“. Byly mnohem méně sociálně determinované k podpoře levice, navíc více inklinovaly k postmoderním životním filozofiím,v nichž hrál významnou roli individualismus v různých podobách a polohách. Příslušníci středních vrstev byli mnohem více náchylní věřit, že za své úspěchy a blahobyt vděčí svým výjimečným individuálním vlastnostem, než správně nastavenému sociálnímu systému. Jakmile se sociální stát a existence středních tříd staly samozřejmostí, stali se příslušníci středních tříd poměrně snadným terčem neoliberální ideologie.

5. Levice nebyla dostatečně schopná vysvětlovat, že základem politicko-ekonomické stability, která umožňovala nástup těchto nových tříd, je společenská solidarita, že „bezstarostný individualismus“ je do značné míry možný jen proto, že existují záchytné sociální sítě.Nebyla schopná najít nový jazyk, který by byl stejně účinný jako jazyk individualismu a de facto sobectví, jenž nabídla neoliberální pravice.

6. Jev, který ale zahnal demokratickou levici definitivně do defenzivy, je ekonomická globalizace. Produktivní rovnováhy mezi svobodou, rovností a solidaritou se totiž podařilo dosáhnout předevšímzkrocením kapitalismu v rámci národních států. Jakkoliv kapitalismus byl od počátku náchylný k expanzi přes národní hranice, před nástupem skutečné globalizace, to jest zhruba do pádu bipolárního světa, byl svázán s národními státy podobně jako další produkty modernity z konce 18. a počátku 19. století, jako byla občanská společnost, politická demokracie, média nebo právní stát. Do nástupu globalizace bylo tedy tržní hospodářství možné účinně regulovat, ale jen v rámci jednotlivých národních států.

7. Globalizace vedla k novým nerovnostem, které se v rámci relativně dobře regulovaného kapitalismu v rámci národních států a s pomocí sociálního státu podařilo v mnoha zemích výrazně zmírnit. Jakmile se kapitál vymknul z národní kontroly, mohl nerovnosti i patologické jevy, jako je ničení životního prostředí, exportovat mimo hranice svých mateřských států. Jinými slovy, relativní rovnost a stabilita v rámci vyspělých států byly po pádu primárně západo-východního dělení bipolárního světa postupně ohrožovány rostoucí nerovností mezi Severem a Jihem. 

8. Demokratická levice ovšem zůstala mentálně primárně uvězněná v rámci národních států Západu, jejichž tržní hospodářství v předešlém období tak skvěle zhumanizovala, a na rostoucí globální nerovnosti nedokázala reagovat tlakem na vývoz sociálních standardů mimo hranice západního světa.

9. Globalizace sice nastartovala raketový ekonomický růst v některých zemích za hranicemi Západu, ale většinou s pomocí primitivního kapitalismu, který existoval na Západě před nástupem vymožeností prosazených demokratickou levicí. Tento rychlý růst byl pak neoliberály úspěšně používán k tlaku na omezení sociálního státu ve vyspělých zemích, protože ten prý činí západní země méně konkurenceschopnými, navíc je nutí žít na dluh. 

10. Demokratická levice, zejména v Evropě, dovolila, aby byly vyspělé země, opírající se o sociální státy, byly s pomocí neoliberálních doktrín volného obchodu donuceny soutěžit v globálním měřítku s tímto levným, primitivním kapitalismem. Tím, že netrvaly na tom, že i noví ekonomičtí „tygři“ mimo Evropu musí přijímat určité sociální a ekologické standardy, pokud chtějí exportovat do vyspělých zemí, pomohly pro sebe stvořit konkurenční nevýhody, které je teď ničí. 

11. Demokratická levice pak navíc nebyla schopna téměř vůbeczformulovat účinnou obranu proti ještě závažnějšímu jevu spojenému s globalizací, kterým je postupné oslabování států jako takových, zejména s pomocí privatizace důležitých státních funkcí do rukou kapitálu, často nadnárodního.

12. Je tedy zřejmé, že demokratická levice se může obrodit pouze v případě, že bude svůj program globalizovat, a to přinejmenším stejně efektivně, jako to učinili neoliberálové, kteří se v podobě Washingtonského konsensu stali ideologickými ochránci neviditelné ruky trhu a volného obchodu v globálním měřítku. 

13. Globalizovat program demokratické levice lze jen spoluprací levicových stran na koordinovaném prosazování globální regulace trhů a finančního kapitálu, a na postupném globálním prosazování sociálních vymožeností, které učinily ze Západu po 2. světové válce oázu politické a ekonomické stability. Je též úkolem levice, aby společně našla způsoby jak bojovat proti jevům , které v éře globalizace sociální stát ničí a přispívají k masivním dluhům, jako je například masový odliv peněz do daňových rájů. 

14. Jinými slovy: demokratická levice si nesmí nechat vnutit neoliberální diskurz, v němž humanizace kapitalismu skrze sociální stát, regulaci a lidská práva byla jen jakousi neufinacovatelnou utopií z konce 20. století. „Zdroje jsou“, je možné tvrdit, ale nekontrolovatelně odtékají do daňových rájů, jakož i do stále větších zisků i bohatství těch nejbohatších, dosahovaných na úkor dolních „devadesáti procent.“

15. Demokratická levice má v podobě solidárního socio-ekonomického modelu, který dlouhodobě prosazuje, v rukou jednu z největších vymožeností v historii lidstva, ale dokáže ji uchránit před úpadkem, a tedy i před úpadkem sebe sama, jedině tehdy, dokáže-li tento svůj model prosazovat nadnárodně. Koordinovaný postup v rámci Evropské unie je logickým prvním krokem. 

16. Lze přitom polemizovat s názory, že demokratická levice potřebuje jakousi zcela radikální modernizaci. Musí samozřejmě inovovat sociální systémy, zpružňovat je, jakož se i přizpůsobovat novým trendům ve vědě, vzdělávání, komunikačních technologiích a mezilidských vztazích. Příklady skandinávských zemí ale ukazují, že i moderní levice může trvat na vyzkoušených modelech společenské solidarity, opírajících se o vysoké míry zdanění a přerozdělování, a přitom být schopná pracovat s relativně nízkými mírami zadlužení i čelit například ekonomické krizi lépe než země praktikující liberální modely. 

17. Jisté ovšem je, že pokud zůstanou tyto úspěšné sociálně-demokratické modely omezeny jen na území relativně malých států, nakonec v souboji s globálními trhy i ony podlehnou. 

18. Na závěr je třeba se zmínit o specificích postkomunistických společností. Demokratická levice je i zde pod tlakem, aby se takzvaně modernizovala, ale je třeba vzít v potaz, že v těchto zemích ještě ani nevznikly solidní střední třídy. Začaly se demokratizovat, jak ekonomicky, tak politicky, v prostředí výrazné nadvlády trhů nad politikou, takže se nestačil například ani vytvořit skutečný veřejný prostor a silné občanské společnosti. 

19. Nástup tržního hospodářství v těchto zemích sice většinu z nich ekonomicky pozvedl v absolutních číslech, ale zároveň vedl k jakésipostkomunistické variantě pauperizace celých sociálních skupin a zároveň k bohatnutí jiných skupin, často s pomocí kriminálních metod nebo parazitování na státu. Demokratická levice v postkomunistických zemích musí tuto specifickou realitu reflektovat, pokud nechce v některých z těchto zemích odevzdat svoje voliče radikálnějším stranám. 

20. Diskuse o tzv. modernizaci levice v našem regionu by tedy měly být založeny na pečlivých analýzách toho, zda a do jaké míry se modernizují postkomunistické společnosti. Jinými slovy, sociálně demokratické strany v post-komunistických zemích nemohu úplně mechanicky přejímat modernizační strategie levice v zemích vyspělejších, kde už existují silné střední třídy, více méně fungující právní stát a nezávislá občanská společnost. 

Text byl pronesen na konferenci „Budoucnost levice ve střední Evropě“ pořádané 21. listopadu 2012 think-tankem CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii a nadací Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice
.