Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ekonomická diplomacie v éře globalizace

Ekonomická diplomacie v éře globalizace

Na setkání premiéra Bohuslava Sobotky s českými velvyslanci se tentokrát více než jindy mluvilo o ekonomické diplomacii, která má, mimo jiné, pomoci českým výrobcům kompenzovat ztráty, které utrpí v důsledku války sankcí mezi Ruskem a Západem. I prezident Zeman opakovaně vyzývá k posílení ekonomické diplomacie, který by prý měla mnohem více hájit zájmy českých firem.

Co ale v éře ekonomické globalizace takové národní ekonomické zájmy jsou? Páteř české ekonomiky tvoří nadnárodní společnosti, či české společnosti s významným podílem zahraničních investic.

Všechny nové demokracie ve střední Evropě mají podobný „nadnárodní“ ekonomický profil, protože tržní hospodářství se v nich po roce 1989 nevytvořilo postupně „zdola“, ale poměrně neprůhlednou privatizací, na jejímž konci byly největší firmy a banky v rukou zahraničního kapitálu.

Když mají nyní diplomaté hájit české ekonomické zájmy, čí zájmy v případě nadnárodních společností a podniků s velkou zahraniční účast vlastně hájí?

Vezeme-li si jako příklad největšího vývozce u nás, Škoda Auto, je, jak známo, součástí nadnárodního koncernu Volkswagen, který má své sídlo v Německu. Neměla by zájmy Škody hájit spíš německá nebo evropská diplomacie?

Více než 13 tisíc českých firem sídlí oficiálně v daňových rájích mimo naše území. Pravda, podnikají na našem území, zaměstnávají „naše“ lidi, ale daně platí převážně jinde. Má česká diplomacie hájit i jejich zájmy? 

To samé platí o zahraničních firmách podnikajících na našem území. Podle odhadů převádějí v dividendách na konta svých zahraničních mateřských společností ročně více než 300 miliard korun.

Výše zmíněné údaje nemají naznačovat, že by se stát měl vzdát ekonomické diplomacie. Spíše ukazují, že by bylo užitečné nově definovat smysl „národních zájmů“ v kontextu toho, co je v globalizované ekonomice ještě „národní“. Český daňový poplatník by měl vědět, že stát neutrácí jeho peníze na diplomatickou podporu firem, které ve skutečnosti nejsou české, nebo formálně české jsou, ale sídlí v daňových rájích.

V současném světě je nutné hledat určitý druh rovnováhy. Na jedné straně by stát neměl fungovat jako servisní organizace pro nadnárodní firmy, na straně druhé je naivní snít, jako to dělá část pravice, že je možné přivést globálně fungující ekonomiku plně zpět pod národní politickou kontrolu.

Politika bude schopná fungovat jako partner nadnárodních trhů pouze v případě, že sama začne efektivněji fungovat na nadnárodní úrovni. I ekonomická diplomacie zemí, jako je Česká republika, může tudíž skutečně uspět, jen když bude integrální součástí té evropské.

 

 Právo, 27.8.2014