Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropa je na osudové křižovatce

Evropa je na osudové křižovatce

Nadcházející týdny mohou rozhodnout o dalším směřování Evropy na mnoho desetiletí. Na jedné straně je kontinent stále nesmiřitelněji rozdělen na západ a východ v důsledku ruské agrese na Ukrajině. Na straně druhé se v důsledku uprchlické krize a hrozícího bankrotu  Řecka otřásá v základech integrační projekt evropských demokracií.

Z historie víme, že politici--zejména ti demokratičtí--v takovýchto situacích opakovaně tragicky selhávají. Jejich rozhodnutí jsou diktována ohledem na voliče a krátkodobé zájmy. Vidíme to názorně v současné uprchlické krizi, se kterou si politici nevědí rady i proto, že si nechtějí rozzlobit voliče, kteří se ve v řadě evropských zemí většinově domnívají, že nejlepším řešením je opevnit se za národními hranicemi.

Jenže krátkozraká rozhodnutí v krizových situacích, založená na „vox populi“,  mají obvykle dalekosáhlé nezamýšlené dopady. V současné uprchlické krizi je z hlediska krátkodobých politických zájmů pochopitelné, proč politici řady evropských zemí odmítají přijímat větší počet uprchlíků, kteří se hromadí na jihu Evropy, a dokonce  se pyšní tím, že odmítáním kvót pro distribuci uprchlíků do jednotlivých zemí Unie brání liberální hodnoty.

Jenže tato neústupnost může ve svých důsledcích vést ke zhroucení schengenského prostoru, což je jeden z největších výdobytků evropské integrace. Na to by přitom doplatily nejvíce právě unijní země na východě Evropy, které se nyní kvótám nejhlasitěji brání, protože pro jejich další rozvoj jsou otevřené hranice důležitější než pro velké evropské hráče.

Neústupnost některých zemí ve věci uprchlíků také může spustit monumentální politické krize v zemích na jihu Evropy, které jsou uprchlickou vlnou nejvíce zasaženy. Když tak jeden český komentátor nedávno hájil restriktivní a se zbytkem EU nesolidární imigrační politiku české vlády s tím, že na rozdíl od zbytku Evropy tak alespoň my budeme stát na ostrově pevného ledu, možná mu nedošlo, že je nám to k ničemu, pokud led všude okolo nás, k jehož rychlému tání přispíváme svým nedostatkem solidarity, bude příliš tenký na to, aby se náš ostrůvek falešné stability nestal zcela izolovaným a bezvýznamným.

Solidarita je také klíčovým pojmem v současné řecké krizi. Jakkoliv mnozí z nás instinktivně sympatizují s tvrdým postojem vůči zdánlivě nedisciplinovanému Řecku, jisté je, že pokud nechá Unie Řecko padnout, bude to v lepším případě krok zpět na cestě k evropské integraci, v horším to může spustit řetězovou reakci na různých úrovních.

I proto americký prezident Barack Obama na nedávném summitu G7 nabádal evropské lídry, aby pro Řecko našli záchranu. Při pohledu zvenčí je totiž jasné, že pokud si Unie neporadí s tak relativně malým problémem, jako je záchrana Řecka, může se jako domeček z karet zhroutit celý velký dům tolik vzývané evropské solidarity. Trestání Řecka přitom zakrývá, že viníkem krize v Řecku nejsou jen řečtí politici, ale také síly nadnárodního finančního trhu, které si po pádu Řecka mohou najít v Evropě novou slabou kořist.

V příštích týdnech tedy bude z historického hlediska velmi důležité, jaká rozhodnutí evropští politici udělají. Rozjedou-li  se mnozí z nich z nadcházejícího summitu o uprchlících do svých zemí s tím, že svou neústupností ve věci distribuce uprchlíků, kteří už jsou na jihu Evropy, ochránili vlastní občany před uprchlickou kalamitou, mohou brzy zjistit, že tím jen rozpoutali celoevropskou krizi mnohem větších rozměrů. To samé platí o rozhodnutí o osudu Řecka.

 Pokud bychom chtěli uvést konkrétní příklad toho, jaké nezamýšlené dopady mohou mít v krizích  populistická rozhodnutí, stačí se podívat do Velké Británie. David Cameron sice vyhrál kvůli svému slibu vyvolat referendum o setrvání Británie v Evropské unii volby, ale vypustil tím z láhve džina, který nahlodává nejen evropský integrační projekt, ale především jednotu a význam ostrovního království.

ČRo Plus, 17.6.2015