Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropa není na odpis

Evropa není na odpis

Pokud se na současnou Evropu budeme dívat jen prizmatem současných mediálních zpráv, dojdeme nejspíš k názoru, že náš kontinent je u konce s dechem. Žije si prý nad poměry a stále více nedokáže obstát v ekonomické soutěži s jinými částmi světa.

Záleží ovšem dost na tom, jaká kritéria pro posuzování Evropy zvolíme. Většina pesimistických pohledů totiž souvisí s ekonomizujícím viděním světa, v němž převládá tržní „racionalita“ nad ostatními hledisky.

Snadno nám tak může uniknout, že v současné globální krizi si v mezinárodním srovnání vedou nejlépe dvě skupiny států, z nichž jednu tvoří země severní Evropy, což jsou zároveň, jistě ne náhodou, země s nejvyspělejšími sociálními systémy a nejvíce sofistikovaným právním i politickým prostředím na světě

Neoliberálové jsou ovšem „okouzleni“ primárně druhou skupinou států: ekonomickými „tygry“ v Asii a Jižní Americe, jakkoliv některé z těchto zemí mají daleko k liberální demokracii

Málokdo přitom připomíná, že například Čína a Indie raketově rostou i proto, že v globální ekonomice mají zatím kompetitivní výhodu zásluhou levné pracovní síly, k čemuž mimo jiné přispívá, že se nezabývají nákladnými „podružnostmi“, jako jsou penzijní a sociální systémy. Těmi se ovšem zabývat budou muset, jakmile jejich ekonomický růst vytvoří dostatečně silné střední třídy.

Neoliberální teoretici, kteří ze současné krize viní přebujelé sociální státy, vnímají evropský sever jako jakousi výjimku, ač do této skupiny zemí zdaleka nepatří jen skandinávské státy, ale třeba i Německo či Nizozemí. Stejně dobře si počínají i země mimo Evropu, které se tímto modelem inspirovaly, například Kanada.

Některé evropské země si zatím skutečně žily nad poměry, ale zdaleka ne všechny, přičemž údajná rozhazovačnost jen málo souvisí s rozsahem sociálního státu. Zato hodně souvisí s vyspělostí politické a právní kultury, které se v zemích, jež dosáhly určité ekonomické úrovně, stávají důležitými faktory v dalším rozvoji.

Těm, kdo káží o úpadku Evropy, by tak občas neuškodil srovnávací pohled. Pokud totiž vezmeme v úvahu sociální standardy, přístup ke vzdělání, a celkovou kvalitu života, je na tom Evropa, a to dokonce i na svém krizí zmítaném „jihu“, pořád ještě nesrovnatelně lépe než jakákoliv z prudce rostoucích zemí, které jsou nám dávány za příklad.

Je samozřejmě důležité analyzovat nejrůznější negativní trendy, ale náš kontinent má nepochybně i nadále obrovský potenciál. Už proto, že sociálně-ekonomicko- politický model vyspělých evropských zemí je zatím to nejlepší, co lidstvo dokázalo vymyslet. Cílem by proto nemělo být udělat z Evropy v zájmu rychlejšího růstu „Čínu“, ale naopak tlačit země, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, aby se v zájmu vlastní i světové stability nechaly inspirovat evropským sociálním modelem a politickými standardy.

I v samotné Evropě se podaří překonat krizi jejího jižního křídla, která nyní ohrožuje společnou měnu i Evropskou unii, jen pokud přestaneme přijímat povrchní teze o tom, že za krizi může primárně přebujelý (sociální) stát. Mohou za ní především různé patologie, které vytváří trh v neregulované podobě, včetně masivní korupce, neodpovědnosti bank a privatizace různých funkcí státu.

Právě s těmito patologiemi si sofistikovaný severoevropský model zatím ví rady lépe než evropský jih. Ačkoliv chladný ekonomický rozum zdánlivě velí vytvořit EU dvourychlostní, je ve skutečnosti třeba hledat s pomocí jednotné EU cesty k tomu, aby se vysoké standardy i úspěšná ekonomická praxe severoevropských zemí postupně staly normou nejenom na evropském jihu, ale i v postkomunistické Evropě východní.

Právo, 26.7.2012