Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropa v hraničním pásmu

Evropa v hraničním pásmu

Kdybychom parafrázovali Václava Havla, který kdysi o Rusku prohlásil, že jedním z jeho největších problémů je, že neví, kde začíná a kde končí, mohli bychom říci, že i jedním z největších problémů Evropy je, že neví, kde začíná a kde končí. Tato nejasnost se navíc netýká jen geografického vymezení Evropy, ale též jejího vymezení kulturního, náboženského, nebo prostě obecně civilizačního.

 

Část problému souvisí s tím, že Evropa  a Asie jsou vlastně dva kontinenty v jednom; zatímco všechny ostatní kontinenty jsou geograficky jasně ohraničené oceány, Evropa a Asie spolu sdílejí kontinent jeden. Přesto se mluví o kontinentech dvou, což už samo o sobě znamená, že geografické vymezení obou kontinentů splývá s vymezením kulturně-civilizačním. Jinými slovy: v případě Evropy a Asie se geografie stává tak trochu kulturou.

 

Dělící čára mezi Evropou a Asií je tudíž něco mezi předělem zeměpisným a civilizačním. A protože se Asie a Evropa v minulosti leckde a v lecčems prolínaly, je možná docela symbolické, že ani geografické hranice nejsou nikterak ostré: Ural je docela průměrné pohoří, které místy spíše připomíná vrchovinu a Bosporská úžina je skutečně úzká.

 

I země, které leží takříkajíc v hraničním pásu mezi Evropou a Asií, jsou těžko definovatelné jako typicky evropské nebo typicky asijské. Rusko, Gruzie, Ázerbajdžán, Arménie a Turecko, které všechny leží zčásti nebo úplně v geografické Evropě, jsou v mnohém kulturně spjaty se zeměmi, které naopak už geograficky patří do Asie. A naopak existují země, které leží na geografickém území Asie, a přesto mají kulturně blízko k Evropě—například Izrael, který je dokonce členem mnoha evropských sportovních svazů.

 

Hranice uvnitř Evropy

 

Evropa ovšem nemá problémy jen s vymezením svých vnějších hranic, ale i s jasnou definicí toho, co je skutečně evropské v ní samé. Velmi jasně se tento problém projevil při snaze vtělit jakousi definici Evropy do preambule Evropské ústavy, kdy se strhly prudké názorové souboje o to, zda Evropu definuje například křesťanství.

 

Ostatně s problémem definice „evropanství“ se potýká Evropská unie při téměř každé nové vlně rozšiřování. Souvisí to s poněkud rozplizlým vymezením projektu evropského sjednocení. Ten byl už v zakládajících smlouvách  popisován s pomocí jazyka, který klad důraz jak na ekonomicko-politická kritéria, tak na kritéria, která bychom mohli popsat jako kulturní a zeměpisná. Nikdy ale nebylo jasně řečeno, co vlastně hlavním definičním znakem evropské integrace je. Má na členství v Unii právo každá evropská země, která splňuje určité nároky EU na kvalitu demokracie a tržního hospodářství, jakož na harmonizaci svého práva s právem EU? Nebo je přístup ke členství „méně automatický“ a vstup do „klubu“ se řídí i jinými kritérii, jako je například právě dostatečná míra evropanství v kulturním slova smyslu?

 

Dobrými příklady jsou Turecko a Rusko. V jejich případě slyšíme oba argumenty. Jedni tvrdí, že protože nepochybně, alespoň částečně, leží na území Evropy, mají mít právo na členství v okamžiku, kdy splní „technická“ kritéria vstupu; druzí vidí jejich členství jako problematické, protože i kdyby obě země splnily všechny kritéria členství, nejsou dost evropské, jsou kulturně příliš odlišné.

 

Onen druhý argument, opírající se o příslušnost ke kultuře, je do jisté míry nový. U počátků evropského integračního projektu totiž stály evropské země, které byly nezpochybnitelně „západní“ a považovaly se za ztělesnění evropanství. „Kulturně-civilizační“ kritéria se začala do projektu vkrádat, když o členství požádala na začátku 60. let minulého století Velká Británie. Francie její přihlášku dvakrát vetovala s tím, že Británie není dostatečně evropská, čím měla na mysli především jistou odtažitost Velké Británie od kontinentální Evropy a její úzké vztahy s USA.

 

Když se Velká Británie a spolu s ní i Irsko staly v 70.letech členy, posunulo se uvažování jiným směrem. Bylo totiž jasné, že francouzské námitky proti členství Velké Británie měly spíše geopolitický rozměr, než rozměr kulturní. Velká Británie mohla být (a vskutku dodnes je) vzhledem ke své historii a ostrovní poloze méně ochotná než ostatní země se podílet na skutečné integraci. A mohla být též jakousi pátou kolonou USA v projektu, který Francie viděla od počátku i jako hráz proti příliš velkému vlivu Ameriky na Evropu.

 

Po vstupu Velké Británie a Irska se uvažování o evropskosti posunulo trochu jiným směrem. V případě Španělska a Portugalska stála v popředí otázka, zda země, v nichž poměrně dlouho vládly fašistické diktatury, jsou schopny v poměrně krátké době po pádu diktatur začít skutečně vyznávat demokratické hodnoty sjednocující se Evropy. Pokud ale šlo o kulturně-příslušnost obou zemí k Evropě, nebylo pochyb, že po staletí byly součástí tzv. Západu. Podobně tomu bylo při přijímání bývalých komunistických zemí v roce 2004.

 

První střet o evropskou identitu mezi Západem a Východem tak reprezentovalo spíše přijetí  Řecka, jež bylo první zemí vyznávající ortodoxní křesťanství, která se do evropského integračního projektu zapojila. Řecko bylo zajímavým prubířským kamenem i na jiných úrovních. Na jedné straně to byla země, jejíž antická kultura stojí u kořenů evropské civilizace; na straně druhé Řecko strávilo mnoho století pod vlivem Byzance a Turecka.

 

Historie dala za pravdu jak skeptikům, tak příznivcům řeckého členství. Řecko se nestalo ani vysoce problematickým, ale ani nikterak úspěšným členem EU. Na jedné straně Řecko poměrně bezproblémově přijalo „Evropu“ jako součást své identity (navzdory tomu, že Řekové dodnes říkají „jedeme do Evropy“, když cestují do ostatních evropských zemí), na druhé straně dlouhodobý vliv byzantského myšlení oslaboval schopnost řecké státní správy a politiky využít pomoc bohatších evropských zemí skutečně produktivně. Řecko bylo v EU dlouho jedinou zemí s těmito tradicemi, ale v roce 2004 se členskou zemí stal Kypr, a v roce 2007 mají přibýt Rumunsko a Bulharsko.

 

Ať ta či onak, příklad Řecka ukázal, že jednoduché odkazování se ke křesťanským kořenům Evropy, když mluvíme o její identitě, má své meze. Zatímco katolické a protestantské země se ukázaly být dvě strany téže mince,  rozdíly mezi Evropou, v níž dominovaly tyto západní formy křesťanství, a Evropou, v níž převládalo ortodoxní křesťanství, byly hlubší „Východní“ země byly v podstatě nedotčeny některými duchovními zvraty, které formovaly identitu moderní západní Evropy, jako byla renesance a osvícenství.  Oddělení státu od náboženství bylo na evropském východě mnohem slabší. Zdědily též do určité míry byzantský přístup k institucím státu a právu.

 

I ve vztahu ke křesťanství existují tedy přinejmenším dvě Evropy—Evropa západního křesťanství a Evropa východní ortodoxie. Existují ale i jiné hluboké rozdíly, například rozdíl mezi severem a jihem Evropy. Ačkoliv například Sicílie a jižní Itálie jsou převážně katolické, jsou kvůli své historii velmi odlišné nejen od zbytku Evropy, ale dokonce i od severu Itálie. Obecně jsou rozdíly v přístupu k institucím státu, právu, pracovní etice, atd., mezi severem a jihem Evropy přinejmenším stejně velké, jako rozdíly mezi západem a  východem Evropy.

 

Co je to Evropanství?

 

Je tedy zřejmé, že jakékoliv definice evropanství jsou velmi ošidné, a že zejména požívání kulturně-podmíněných definic může být cestou do slepé uličky. Ačkoliv existuje povědomí o jakémsi společném kulturně-historickém základu Evropy, nemá Evropa žádný skutečně sjednocující příběh. 

 

Navíc bylo teritorium Evropy nejen zdrojem výbojů a vystěhovalectví, ale také cílem dobývání a intenzivního přistěhovalectví. Výsledkem je, že z Evropy dnes nelze vyloučit milióny lidí, kteří se hlásí například k islámu--buď proto, že ho přijali pod tureckou nadvládou, nebo proto, že se do Evropy přistěhovali už jako praktikující muslimové. A existují i další, i když méně početné komunity lidí, kteří, se hlásí k dalším náboženstvím.

 

Vymezit tedy identitu Evropy na základě křesťanství by bylo možné jen velmi obecně—v podobě odkazu k ideovým základům, které po dlouhou dobu v Evropě dominovaly a podepsaly se na její kultuře. Jenže osvícenství a západoevropský racionalismus, které stály u zrodu moderních demokracií, ideologie lidských práv i teorií právního státu, jsou také součástí evropské identity—i když v mnohém vyrostly právě z popření dominantní role náboženství. Ačkoliv tato modernita intelektuálně nepochybně ze západního křesťanství vyrostla, přesto nabízí jiný obraz Evropy.

 

Jeho součástí je tolerance k druhým, respekt pro práva menšin a individuální lidská práva i svobody. Tato moderní „politická“ identita Evropy, která se šířila ze západu kontinentu na jeho východ (ale pod praporem universalismu i do zbytku světa) je přinejmenším stejně důležitá, jako případná společná identita kulturní a náboženská. Stejně  důležité jsou pak kulturní identity jednotlivých evropských společenství.

 

Identita jako konstrukt nebo kultura?

 

Nabízí se tedy otázka, zda chceme evropskou identitu vymezovat především na základě výše zmíněných racionálních konstruktů, které Evropa nejen vymyslela, ale také internalizovala coby způsob své politické existence, nebo především na základě údajně sdíleného náboženského a kulturního dědictví. Tato otázka má zásadní význam, protože se v ní skrývá odpověď na otázku po hranicích Evropy.

 

Budeme-li totiž evropskou identitu chápat především jako sdílenou kulturu, jejíž součástí mají být  i dominantní náboženství, pak v procesu další evropské integrace jen těžko najdeme místo pro „neevropské“ kultury. Přitom se vystavujeme poměrně velkým rizikům spočívajícím v tom, kdo a jak definuje evropskou kulturu.

 

Budeme-li chápat evropskou identitu „institucionálně“ a „hodnotově“, pak

místo v evropském integračním projektu náleží každé zemi, která instituce a hodnoty Evropské unie přijme. Je samozřejmě jasné, že i pak zůstává otázka, zda do organizace, která nese přívlastek „evropská“ , lze zahrnout i země, které sice institucionální a hodnotová kritéria splní, ale neleží na geografickém území Evropy.

 

To je ovšem víceméně politické rozhodnutí. Členem EU se tak v budoucnosti mohou stát třeba nejen Turecko, ale i některé země na severu Afriky, aniž by to znamenalo, že se teritoriálně Evropa posunula do Afriky. Pokud převáží toto kulturně neutrální rozšiřování EU, dávalo by smysl vyměnit přívlastek „evropský“ za nějaký jiný. Koneckonců, někteří autoři již dnes upozorňují, že

ekonomická integrace v transatlantickém prostoru je natolik silná, že si vynutí sbližování politických institucí Ameriky a Evropy—až do podoby jakési euroatlantické unie. Už dnes existují „evropské instituce“, jako je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejímiž členy jsou i USA a Kanada.

 

Existuje ještě jeden silný argument pro kulturní neutralitu při definování hranic integrující se Evropy. Je to případ Turecka. V podobě zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem padlo--jaksi mimovolně--zcela zásadní rozhodnutí, že Evropa ve skutečnosti končí v Asii. To v praxi může znamenat dvě věci: buď, jak už bylo řečeno, musí z názvu Unie zmizet postupně přívlastek „evropská“, nebo je ve skutečnosti EU nástrojem rozšiřování Evropy za její historické hranice, tedy jakousi novou (přívětivou) formou evropského imperialismu.

 

V každém případě bude nyní složité najít důvody, proč by mělo být členství odmítnuto nejen zemím, které v geografické Evropě (alespoň částečně) prokazatelně leží (včetně Ruska), pokud splní potřebná kritéria členství, ale i zemím, jako je třeba Maroko nebo Tunis, které o členství projevily zájem.

  

Je přitom jasné, že žádné další rozšíření nemůže být jen horizontálním posunem, ale musí být doprovázeno vertikálním prohloubením politické integrace—právě na základě výše zmíněných společných institucí, kritérií a politických hodnot. V tomto kontextu je zadření procesu přijímání Evropské ústavy problém. Pokud totiž EU nebude schopna k rozhodnutí o prohloubení integrace dospět před přijetím dalších nových členů, hrozí přesně to nebezpečí, s nímž kalkulují nejhlasitější euroskeptici—tedy kolaps evropského integračního projektu s pomocí jeho postupného rozřeďování. 

 

Je tedy důležité dohodnout se nejen na tom, kde Evropa začíná a končí (anebo se dohodnout, že proces rozšíření je nekončící proces, který se neohlíží na geografické hranice Evropy), ale také na upřesnění hodnotových a institucionálních kritérií, na nichž má sjednocená Evropa stát. Pokud totiž nebudou tato kritéria dostatečně jasná (a dostatečně „společná“), převáží nakonec partikulární kulturní identity, které jasně prokáží, že řeči o společné kulturní identitě Evropy jsou přinejmenším předčasné.

 

Přítomnost, podzim 2006