Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropská unie zatím nekončí

Evropská unie zatím nekončí

V současnosti by se mohlo zdát, že Evropská unie je na cestě k rozpadu. Podíváme-li se ale na dopady tří největších současných krizí--konfliktu na Ukrajině, možného řeckého bankrotu a uprchlické vlny-- na EU, zjistíme, že v konečném součtu EU spíše posiluje. Vždy se nakonec rozhýbe a začne jednat.

Nemálo Evropanů sice nesouhlasí s obsahem přijatých unijních opatření, jako jsou  protiruské sankce, diktát Řecku, nebo uprchlické kvóty, což občas plodí i politické protireakce. Vznikají tak nová politická uskupení—od krajně levicových až po extrémně pravicová--s nemalým vlivem v té či oné zemi. A občas se proti přijatým opatřením staví i členské státy. Zároveň se ale nenápadně rodí nové formy unijní politiky, které posouvají EU k větší integraci.

Pravda, je to vše často velmi „nervní“. Kdyby jeden sledoval jen počínání politiků v některých národních státech, kteří často používají EU jako fackovacího panáka ve snaze  získat doma politické body, musel by usoudit, že se EU rozpadne zítra. Početná množina skeptiků navíc soudí, že neschopnost EU rychle a účinně řešit různé krize fatálně rozleptává důvěru voličů v EU, takže mohou nebezpečně posílit populistické strany s protievropksou agendou.

Tato varování nelze podceňovat, ale slyšíme je už mnoho let, a navzdory nim EU krok za krokem reálně posiluje. Referenda o vystoupení z EU nakonec vážně navrhují v kontinentální Evropě jen okrajové politické formace, protože klady členství v EU v každé rozumné analýze převáží. A i ostrovní Velká Británie bude nakonec nejspíš litovat, že její politici vypustili džina referenda z láhve.

V tomto kontextu jsou emocionální diskuze, jako byla ta v naší Poslanecké sněmovně o migraci, kde na adresu EU zaznívala neobyčejně silná vyjádření, poněkud kontraproduktivní. Část voličů sice možná ocení kritiku údajného diktátu EU ve věci uprchlických kvót (i když byl přijat s pomocí schváleného demokratického mechanismu), ale vládě nakonec nezbývá než realisticky uznat, že národní revolta má své meze a s Bruselem je lepší spolupracovat.

Produktivnější by byla věcná diskuse o tom, jak mít „více Evropy“, a jak na její chod mít vliv. Až EU nakonec přijme, možná opět s pomocí většinového hlasování, další evropské opatření k řešení imigrační krize, budou stížnosti , že se údajně rozhoduje o nás bez nás, opět dost bezzubé v situaci, kdy si žádný politik s reálnou odpovědností nedovolí se většinovému rozhodnutí vzepřít nebo dokonce seriózně navrhnout, že v EU nemusíme být.

Právo, 3.10.2015