Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropské dilema občanských demokratů

Evropské dilema občanských demokratů

Jedním z hlavních bodů programu nadcházejícího kongresu Občanské demokratické strany bude diskuse o usnesení loňského sjezdu, které zakázalo politikům ODS, aby přenášeli kompetence z národní úrovně na Evropskou unii. Kdyby ODS využila svého práva o tomto usnesení mlčet, možná by udělala lépe. Koneckonců téměř nikdo by si na něj nevzpomněl, a dokonce i kritici ODS, kteří by si dali tu práci a usnesení našli v nějaké elektronické databázi, by zřejmě uznali, že bylo krátce po volbách, kdy se ODS ještě stále chovala tak trochu jako opoziční strana.

 

Od té doby se hodně změnilo. Vládní politici ODS přišli na to, že si nevystačí s euroskeptickou rétorikou, kterou strana používala v opozici. Zjistili, že vést stát, který je členskou zemí Unie, není totéž jako být v pozici strany, která nenese za nic odpovědnost.

 

Ačkoliv po zformování druhé vlády Mirka Topolánka ještě nějakou dobu ODS praktikovala ideologicky motivované výpady proti další evropské integraci a v podobě nejrůznějších stížností a sporů s Evropskou komisí se snažila vypadat jako jen poněkud mírnější verze tehdejší polské vládní strany Právo a spravedlnost bratrů Kaczynských, postupně zjišťovala, že s euroremcáním daleko nedojde.

 

V posledních měsících jsme tak byli svědky skutečného „eurorealističnění“ vládních politiků z ODS. Zatímco ODS, která vstupovala do vlády, byla spolu se svým čestným předsedou Václavem Klausem výrazně euroskeptická, čehož bylo důkazem i výše zmíněné usnesení, dnes se jeví jako strana eurorealistická, což byl koneckonců její oficiální postoj z doby před zhruba pěti lety. Pokud bude ve svém vývoji pokračovat, je možné, že jí skuteční euroskeptici začnou obviňovat s eurooptimismu.

 

Když nyní začala ODS mluvit o svém loňském usnesení, vytvořila si nemalý problém. Především není jasné, jak mohl premiér a předseda vlády v jedné osobě podepsat na nedávném summitu v Lisabonu evropskou reformní smlouvu, která další kompetence národních států na Unii bezpochyby přenáší, když mu to zakazuje usnesení jeho vlastní strany.

 

Topolánek tak nejen závažným způsobem porušil vnitřní pravidla své strany, ale také svým způsobem podvedl Evropskou unii. Že tak říkajíc nevěděl, co činí, anebo naopak vědomě jednal v rozporu s názory širšího vedení své strany, se ukázalo den po skončení lisabonského summitu, když grémium ODS rozhodlo, že smlouvu pošle k přezkoumání Ústavnímu soudu.

 

Diskuse o loňském usnesení na sjezdu tak nebude postrádat prvky absurdního dramatu. Kongres má několik možností. Například usnesení revokuje, přičemž ponechá stranou skutečnost, že předseda strany a další vládní činitelé usnesení porušili. To by se rovnalo jakési retroaktivní anulaci. Naštěstí, co není možné v právu, je možné v politice.

 

Kongres také může usnesení odvolat, ale přitom konstatovat, že předseda strany a další členové vlády sice jednali v rozporu s usnesením, ale co jim koneckonců zbývalo.  To není příliš pravděpodobné, neboť média by si na takové frašce jistě smlsla.

 

Ještě extrémnější možností je, že kongres usnesení potvrdí. Otázka je, co by pak Mirek Topolánek a Alexandr Vondra měli udělat. Pozorovatel neznalý české politiky by nejspíš usoudil, že by museli rezignovat—nejen proto, že porušili usnesení, za nímž kongres jejich vlastní strany nadále stojí, ale i proto, že by buď museli odvolat, co přijali (to se týká evropské reformní smlouvy), nebo přijmout znovu to, co de facto svým jednáním popřeli (tedy poněkud nesmyslné usnesení své vlastní strany).

 

Ať tak či onak, v obou případech by vypadali tak trochu jako šašci, což žádný politik s trochou sebeúcty jistě nechce. Ale jak už bylo naznačeno, jsme v České republice, takže možné je vše. Máme se na co těšit.

 

ČRo 6, 22.11.2007