Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropské fondy jako politický problém

Evropské fondy jako politický problém

Česká republika byla začátkem října mezi novými členskými zeměmi Evropské unie na posledním místě v čerpání evropských fondů. Zatímco Maďarsku schválila EU 15 operačních programů, což jsou všechny programy Maďarskem navrhované, České republice nebyl schválen ani jeden program.

 

Mezi českými politiky vypuknula v důsledku těchto zpráv typická politická bitva. Vládní koalice obvinila ústy premiéra předešlé vlády vedené sociální demokracií z toho, že fiasko údajně způsobily ony tím, že nabídly EU 24 operačních programů, přičemž některé z těchto programů se navzájem duplikovaly. Týká se to prý především fondů, které měly plynout z programu Výzkum a vývoj pro inovace, z programu Podnikání a inovace, a z programu Vzdělávání.

 

I kdybychom toto obvinění přijali, zůstává ovšem ještě celá řada dalších operačních programů, které EU také neschválila. Vina za to padá nepochybně i na vlády Mirka Topolánka.

 

Politika versus rozumná správa

 

Hlavní politické příčiny současného stavu lze hledat v událostech po loňských volbách do Poslanecké sněmovny. Ač čeští politici věděli, že před Českou republikou jsou významné úkoly, jako je předsednictví EU nebo právě schopnost čerpat velké peníze z evropských fondů, strávili sedm měsíců neplodným dohadováním o podobě budoucí vládní koalice.

 

Podíváme-li se na výkony vládní koalice, která byla nakonec vytvořena (údajně proto, že občanští demokraté nemohli z principiálních důvodů vytvořit koalici se „socialisty“), jen máloco ospravedlňuje její existenci. Po volbách jsme slyšeli mnoho slov o potřebě „vyčistit“ státní správu a obecně českou politiku od nejrůznějších údajně korupčních a klientelských vazeb, které vznikly během osmi let vlády sociální demokracie.

 

To byl jistě legitimní cíl, protože má-li jedna strana příliš dlouho rozhodující vliv na státní instituce, sílí v každé demokracii podhoubí pro korupční praktiky. Jinými slovy, střídání vlád i stran, které ve vládách mají rozhodující vliv, je pro demokracii samozřejmě zdravé.

 

Problém s touto logikou v českém prostředí spočíval v tom, že na základě výsledků voleb bylo možné vytvořit jedinou většinovou koalici bez účasti komunistů nebo bez podezření korupčního chování v případě, že by taková většina vznikla přetahováním poslanců z opačného tábora. Takovou koalicí byla v českém případě pouze velká koalice.

 

Nevyzrálost české politiky (na rozdíl třeba od politiky rakouské nebo německé, kde velké koalice, ač z „nouze“, nakonec vznikly) se v tomto případě jasně projevila. Ideologie převážila nad pragmatickou racionalitou. Politické strany, především vítězná ODS, mluvily hodně o slibech, které daly voličům, o principech, či dokonce zločineckých vazbách oponentů, a ignorovaly praktické úkoly, které před Českou republikou stály.

 

Je zřejmé, že třeba jen i dočasná vláda velké koalice měla mnohem větší šance nejen úspěšně včas dotáhnout do konce přípravu operačních programů pro čerpání evropských fondů, ale také připravit zemi důstojným způsobem na předsednictví EU. Ve světle reforem státních financí, která nakonec přijala současná vládní koalice, je možné též argumentovat, že velká koalice by byla schopna připravit reformy přinejmenším stejně důrazné--i když možná méně zaštítěné ideologicky motivovanými nálepkami, jako je rovná daň. Měla by také mnohem více sil prosadit druhou fázi reforem, zejména v oblasti penzí, než současná koalice, která je neustále v nebezpečí rozpadu a musí bojovat o každý hlas.

 

Bohužel se ukázalo, že osobní animozity, ideologie a politická nezralost v české politice i 18 let po pádu komunismu převažují nad politickou racionalitou. Snaha rozumně spravovat věci veřejné musela ustoupit velmi partikulárním politickým ambicím. České politické kultuře nijak nepřidal ani fakt, že vládní většina byla nakonec vytvořena s pomocí dvou politiků ČSSD, kteří přešli k vládnímu táboru za nejasných okolností.

 

Politizace státní správy

 

Pokud jde o čerpání fondů z EU, leccos se dalo stihnout i navzdory slabým vládám, které po volbách vznikly. Bohužel politický boj se přenesl i do státní správy, která není dodnes chráněna zákonem o státní službě podle požadavků EU. Česká republika sice takový zákon přijala před vstupem do EU, ale zákon nebyl dodnes uveden v život.

 

ČSSD, která byla až do loňského roku v čele vlády, tak nepochybně nese velký díl viny za to, na co si nyní její politici stěžují. Když totiž politické špičky ČSSD tvrdí, že k fiasku s čerpáním evropských fondů nemuselo dojít, kdyby vlády Mirka Topolánka nespustily Topolánkem už dříve ohlašovanou „noc dlouhých nožů“, a nedonutily tak v rámci povolebních čistek odejít z ministerstev řadu odborníků na vztahy s institucemi EU, zamlčují, že vyhazování státních úředníků z ministerstev i vládních agentur, jako je například CzechInvest, mohlo být mnohem obtížnější, kdyby vlády vedené ČSSD uvedly v život zákon o státní službě.

 

Jeden z argumentů vlád vedených ČSSD zněl, že zavedení zákona bylo příliš drahé. Koneckonců toto byl i oficiální důvod, proč vláda Jiřího Paroubka na jednom ze svým posledních zasedání znovu odložila účinnost zákona—tentokrát až do roku 2009.

 

Kvalitní státní správa, chráněná před politickými tlaky, je ovšem drahá v každé demokracii. Nicméně vysoké náklady na státní správu se obvykle vrátí zpět. Například právě v situacích, kdy profesionálové ve státní správě dokáží vypracovat kvalitní programy pro čerpání peněz z EU.

 

Dalo by se dokonce argumentovat, že existuje tato přímá úměra: Česká republika je jedinou zemí EU, která neuvedla v život zákon o státní službě podle standardů EU, a je také jedinou zemí, která nedokázala vypracovat natolik kvalitní operační programy, aby mohla včas čerpat peníze z EU.

 

ČSSD ovšem nese jen část viny. I navzdory absenci zákona o státní službě, nemusela totiž ani první, ani druhá Topolánkova vláda „čistit“ státní správu od lidí údajně příliš spjatých s předešlými vládami způsobem, který zvolila. Státní úředníci jsou už z povahy své mise obvykle loajální k vládě, která je zrovna u moci, a takovou loajalitu by nakonec vykazovala nepochybně i většina lidí, kteří do svých pozic přišli a profesionálně vyrostli během vlád ČSSD. Čistky se tak bohužel nedají vysvětlit jinak, než jako politická pomsta na jedné straně, a snaha odměnit lidi podporující novou politickou garnituru na straně druhé.

 

Tak či onak, představitelé ČSSD mají přinejmenším stejný kus pravdy, když obviňují současnou vládní koalici z oslabení státní správy a následné neschopnosti České republiky připravit kvalitní projekty pro čerpání peněz z EU, jako mají představitelé ODS, když tvrdí, že na problémy bylo založeno už v době vlád ČSSD.

 

Konkrétní problémy

 

Neúspěchy s čerpáním peněz z evropských fondů mají i zcela konkrétní příčiny. Ministerstvo pro místní rozvoj, které v čerpání peněz hraje klíčovou roli, bylo několik měsíců částečně ochromeno, když ministr Jiří Čunek musel trávit mnoho času skandálem okolo jeho údajného korupčního jednání z doby, kdy byl starostou Vsetína. Je pochopitelné, že Čunek, který je též předsedou lidovců, chtěl očistit za každou cenu své jméno. Otázkou ovšem je, zda právě ve světle časové tísně v přípravě projektů pro EU udělal dobře, když setrval ve své funkci během vyšetřování své kauzy.

 

I zde se střetly politické zájmy, stranické i osobní, s politickou racionalitou. A i v tomto případě zvítězily partikulární zájmy. Pro budoucnost České republiky je totiž důležitější, zda bude schopna využít všech výhod svého členství v EU, než zda v čele té či oné koaliční strany chybí, třeba jen dočasně, politik, který se snaží očistit své jméno.

 

Čunkova argumentace, že jeho odchod by ukázal, že je možné „odstřelit“, i když třeba jen dočasně, kteréhokoliv politika, je pochopitelná. Otázkou je, zda Čunek neměl zároveň dobrou příležitost veřejnosti vysvětlit, že ačkoliv hrozí výše zmíněné nebezpečí, zároveň si uvědomuje, že jeho pobyt v nejvyšších vládních a stranických postech, a zejména v postu ministra pro místní rozvoj, během vyšetřování jeho případu ohrožuje zájmy země. A ty jsou jeho kauze nadřazeny.

 

Další důležitou otázkou v tomto kontextu je kompetentnost politiků, kteří jsou primárně odpovědni za koordinaci při čerpání evropských fondů. Například Čunek je bezpochyby zkušený politik, ale nemá v podstatě žádné předešlé zkušenosti se spoluprací s EU. Politická racionalita tak musela ustoupit partikulárním zájmům a koaliční aritmetice i při obsazování postu ministra pro místní rozvoj. Je přitom možné argumentovat, že zejména toto ministerstvo si v době, kdy Česká republika má čerpat fondy z EU, říkalo o vysoce odborné a manažersky kompetentní vedení.

 

To samé platí o ministerstvu školství, jehož problémy s čerpáním evropských fondů se nakonec staly nejviditelnějším symbolem celkového fiaska. I Dana Kuchtová je nepochybně politicky ostřílená osoba, i když převážně „jen“ z práce na úrovni ekologického aktivismu, ale jen máloco v jejím profesním a vzdělanostním zázemí jí kvalifikovalo pro post ministryně školství v době, kdy se ministerstvo mělo stát důležitým penězovodem z EU pro českou akademickou a vědeckou obec.

 

Systémové selhání

 

Neschopnost České republiky zajistit včasné a plné čerpání evropských fondů je systémovým selháním české politiky. Vinu na tomto stavu nesou všechny politické strany. Ty opakovaně upřednostňují své partikulární zájmy před racionálními řešeními, potřebnými pro celou společnost.

 

V polarizované české politice je bohužel jen málo pravděpodobné, že by politické strany ve snaze zabezpečit zdárné čerpání stovek miliard korun alespoň v jednom případě odložily své zájmy a vytvořily například společnou instituci pro koordinaci tohoto úsilí. Naopak, evropské fondy jsou viděny primárně jako jakási kořist jednotlivých stran. Celospolečenský prospěch je vnímán až jako druhotná záležitost ve srovnání s tím, jak velký balík fondů ta která strana obhospodařuje. Nezmění-li se tento přístup, je pravděpodobné, že Česká republika bude i v budoucnosti využívat přinejlepším jen část velkorysé pomoci, která se jí ze strany EU po vstupu otevřela.

 

Parlamentní zpravodaj, listopad 2007