Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropské kličkování České republiky

Evropské kličkování České republiky

Vláda České republiky nedávno schválila v souladu se svým programovým prohlášením novou koncepci působení České republiky v Evropské unii. Jak nyní vysvětluje v médiích státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, cílem vlády je vrátit Českou republiku do epicentra evropské integrace.

Máme prý být zemí proevropksou a v evropských záležitostech aktivní. Jednou z klíčových priorit vlády je prý příprava země na přijetí eura. Proto prý povede důkladnou veřejnou diskusi o dopadech členství v eurozóně na naši zemi tak, aby připravila prostor pro budoucí politické rozhodnutí o vstupu.

Pokud jde o další působení České republiky v Unii, přinejmenším na papíře  tak vše vypadá slibně. Když k tomu přidáme skutečnost, že premiér Bohuslav Sobotka se při své nedávné návštěvě Berlína prohlásil za eurofederalistu, a že eurofederalistou  je podle svých vyjádření už dávno i prezident Miloš Zeman, zdálo by se, že se ze země, která za předešlých vlád nenechala na Unii nitku suchou, stává přímo jeden z tahounů evropské integrace.

Bohužel, jak to u nás bývá, prohlášení a řeči politiků jsou jedna věc, zatímco realita je věc druhá. Začněme eurem.

Vládě v podstatě nic nebrání v tom, aby místo obecných řečí, že „povede důkladnou veřejnou diskusi o dopadech členství v eurozóně na naši zemi tak, aby připravila prostor pro budoucí politické rozhodnutí o vstupu“, sama proces vstupu do eurozóny spustila. Jenže, jak víme, proti rychlému vstupu do eurozóny se staví ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš. A ani nejsilnější vládní strana, sociální demokracie, neoplývá ve vztahu k rychlému přijetí eura nadšením.

Realita je taková, že česká vláda nejen opatrně vyčkává, jak dopadne řecká krize, ale také se bojí veřejného mínění, které se staví proti zavedení eura. Její postoj se nijak neliší od postojů vlád předešlých, které ovšem alespoň netvrdily, že jsou prvoplánově proevpropské.

Vládní postoj se dá charakterizovat jako „opatrnictví“. Do ničeho se nežeňme, vyčkejme, uvidíme.

Bude se tedy prý vést diskuse o dopadech členství v eurozóně s tím, že rozhodnutí má udělat až vláda příští. Toto přenášení odpovědnosti za krok, k němuž jsme se zavázali v přístupové smlouvě s Unií,  na příští vládu, je jen bohapustý alibismus.

Údajně proevpropská vláda, která chce, aby naše země byla v epicentru evropské integrace, také pěkně ukazuje, jak si naše intenzivnější členství v Unii představuje, když rezolutně odmítá návrhy Evropské komise na distribuci uprchlíků, kteří zaplavili jižní země Unie, na základě závazných kvót. Solidarita s uprchlíky prý má být dobrovolná, prohlásil Sobotka společně se slovenským premiérem Robertem Ficem.

Kdyby si takto solidaritu vykládaly bohatší země, z jejichž příspěvků dostáváme v evropských fondech stamiliardy korun, možná by příště také mohly odmítnout přispívat do rozpočtu Unie podle pevných pravidel, a namísto toho přispívat jen „dobrovolně“ podle toho, jaks e jim to zrovna hodí a co si  podle průzkumů myslí jejich občané. Asi by se u nás okamžitě spustil dost velký pokřik o tom, jak takováto nesolidární Unie ztrácí smysl.

Když k našemu kličkování okolo přijetí eura a odmítání solidarity s unijními zeměmi zaplavenými uprchlíky přidáme občasná nesolidární prohlášení českých politiků o unijních sankcích vůči Rusku, nebo postoje českého prezidenta, který unijní politiku vůči Rusku v podstatě aktivně sabotuje, pak nám nezbývá než konstatovat, že nová koncepce působení České republiky v Unii je--stejně jako nedávná koncepce zahraniční politiky—jen další kus papíru. 

 

 ČRo Plus, 13.5.2015