Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Evropské kličkování levice

Evropské kličkování levice

Podle průzkumu veřejného mínění z dílny agentury STEM důvěřuje Evropské unii jen 34 procent Čechů. Zdánlivě nejjednodušším vysvětlením nízké podpory je dlouholeté protievropské tažení politiků Občanské demokratické strany a zejména pak bývalého prezidenta Václava Klause.

Svůj podíl na propadu podpory má samozřejmě i samotná EU, která dlouhodobě přešlapuje na místě a v posledních letech generuje spíše krize než nadějná řešení problémů, které se nakupily zejména po ekonomické krizi v roce 2008. K tomu je ovšem třeba dodat, že tento celkově nevábný obraz Unie značně posilují i média, která si mnohem více libují v jakési unijní patologii než v komplexních pohledech na komplexní fenomén, kterým EU je.

Svůj díl viny ale nese i evropská levice. Ta v posledních letech pod tlakem nadnárodního kapitálu a finančních krizí zejména na jižním okraji Unie přijala šetřivou logiku Německa, která vyústila do nejrůznějších škrtů. Celá tato filozofie se pak promítla do tzv. fiskálního paktu, který stanovuje přísné rozpočtové restrikce.

Nic proti smysluplným úsporám, jenže to, co funguje v Německu, nemusí nezbytně fungovat ve strukturálně slabších ekonomikách. Anebo jinak: škrty a úspory, které německý sociální stát bez větších problémů ustojí, mohou ve slabších ekonomikách způsobit vážné oslabení sociálního státu, navíc doprovázené masivní nezaměstnaností.

Evropská levice, včetně české sociální demokracie, na tlak německé konzervativní politiky, která se zhmotnila do převládající politiky EU, nijak výrazně nezareagovala. Ani v začínající kampani před volbami do Evropského parlamentu neslyšíme, že by škrcení rozpočtů v členských státech a pokračující deregulaci, která nahrává nadnárodnímu kapitálu, chtěla výrazně změnit.

V panice, která zavládla po krizi v Řecku, vznikla až téměř jakási evropská psychóza, v níž byly otázky dalšího postupu nastoleny téměř osudově: buď se bude postupovat německou cestou, a kupříkladu daná podoba fiskálního paktu je tudíž nevyhnutelná, nebo se celý projekt eurozóny a možná celé EU může zhroutit. Evropská levice v této atmosféře bohužel vůbec nedokázala formulovat alternativní řešení, které by vycházelo z jejího, spíše než z německého konzervativního pohledu na sociální stát a potřebu regulace trhů.

V českém kontextu je toto selhání levice doprovázeno bohužel také jakýmsi podprahovým, když už ne přímo otevřeným vycházením vstříc často až xenofobním náladám, v nichž se sociálně slabším skupinám „dělá dobře“ kritikou těch nejslabších, jimž se u nás říká „nepřizpůsobiví“. Tento populismus se pak často slévá v jeden proud buď přímo s antievropskými postoji anebo alespoň s neochotou „otravovat“ sociálně slabší a často i méně vzdělané voliče s namáhavou osvětou na téma Unie. I proto je podpora pro EU u nás nižší mezi levicovými než pravicovými voliči.

 I před ČSSD tak leží velké téma, jak EU právě svým voličům takříkajíc zpřístupnit. Nebudou stačit jen deklarace o proevropské otočce současné vlády. Stejně důležité bude „odpojit“ evropská témata od latentní xenofobie a nacionalismu, jakož i nalézt ve spolupráci s evropskou levicí alternativu k politice, kterou prosazuje Německo.

Právo, 13.3.2014