Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Existuje česká zahraniční politika?

Existuje česká zahraniční politika?

Už nejenom opoziční pravicové strany, ale i někteří komentátoři, které rozhodně nelze považovat za názorové souputníky pravice, se začínají tázat, co je vlastně v současnosti oficiální českou zahraniční politikou.

Což o to, kakofonie hlasů v české zahraniční politice není ničím novým. Táhne se už od dob, kdy se prezident Václav Havel ne vždy shodl na důležitých zahraničně-politických postojích s vládami Václava Klause či později s opozičně-smluvní vládou Miloše Zemana.

Právě během opoziční smlouvy v letech 1998 až 2002 měla česká zahraniční politika až čtyři různé, ne vždy spolu názorově souznící zdroje: prezidenta Havla, premiéra Zemana, předsedu Poslanecké sněmovny Václava Klause a ministra zahraničí Jana Kavana. Nicméně až do odchodu Havla z Hradu platilo, že zejména západní země považovaly kvůli jeho mezinárodní autoritě za určující jeho postoje.

Později se Klaus, už coby prezident, dostával do opakovaných střetů se sociálně demokratickými premiéry, zejména s politicky silným Jiřím Paroubkem. Střety se týkaly zejména postojů k Evropské unii.

Dokonce ani období, v němž vládly pravicové vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, zatímco prezidentem byl Klaus, nebylo časem bůhvíjaké harmonie. Jiskřilo to opakovaně zejména mezi ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a Klausem, a to nejen v názorech na EU, ale třeba i v postojích vůči konfliktu Ruska s Gruzií.

Hluboký příkop také existoval mezi Klausem a ministrem pro životní prostředí a předsedou koaliční Strany zelených Martinem Bursíkem. Názory na Rusko dělily dokonce i vládní politiky z ODS a Klause.

Mohlo by se tedy zdát, že současná vláda jen těžko může zmatek v české zahraniční politice překonat. Jenže právě tato vláda má tu smůlu, že je konfrontována s největší krizí na evropském kontinentu od roku 1989 v podobě rusko-ukrajinského konfliktu. Což o to, velkou evropskou krizí byl i krvavý rozpad bývalé Jugoslávie, jenže ten proti sobě nepostavil tak zřetelně dva největší soupeře z dob studené války.

V konfrontaci s rusko-ukrajinským konfliktem se česká zahraniční politika v podstatě zhroutila. Ačkoliv premiér Bohuslav Sobotka ujišťuje, že zahraniční politika je srozumitelná ve svých hlavních cílech, kterým je aktivní směřování do integračního jádra EU a naše spojenecké závazky v rámci NATO, a že jsme svědky výrazného zlepšení po období chaotického zahraničně-politického působení Nečasovy vlády, skutečností bohužel je, že udělat si v současnosti názor na to, co česká zahraniční politika vlastně reprezentuje, je ještě těžší než během předešlých vlád.

Lze začít novým osazenstvem Černína, v němž se na jedné straně ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjadřuje vůči rusko-ukrajinskému konfliktu i vůči Islámskému státu ve shodě se západními spojenci, ale ve vztazích s Čínou sleduje superpragmatickou linii, oproštěnou od toho, co jeho náměstek Petr Drulák zkritizoval jako agresivní „lidskoprávní atlanticismus“, který prý razil  Havel.

Zároveň se Zaorálek zatím nevymezil proti teoretickým výbojům svého náměstka ve vztahu k dalšímu fungování středoevropské spolupráce. Drulákův nový koncept Střední Evropy přitom reprezentuje významný posun: zdá se méně akcentovat atlantické Polsko, a tedy potažmo i Visegrádskou skupinu, zatímco chce posílit spolupráci kupříkladu s vojensky neutrálním Rakouskem.

Střet mezi atlanticismem, který svými praktickými postoji v současných krizích  reprezentuje Zaorálek, a jistým odklonem od atlanticismu, který reprezentuje Drukák, ovšem není jen záležitostí MZV.

Zatímco Zaorálek mluvil při své právě skončené cestě do New Yorku o Rusku jako o agresorovi, a zatímco jeho předešlá prohlášení ohledně sankcí vůči Rusku ukazují, že „drží basu“ se spojenci, premiér Sobotka zastává postoj, který jedna nedávná petice proti postojům vlády v rusko-ukrajinském konfliktu popsala slovy „ani ryba, ani rak“.

Sobotka sice tvrdí, že Česká republika jasně odsoudila agresivní postup Ruska vůči Ukrajině, ale v ukrajinské krizi vláda prý také musí hájit naše národní zájmy v oblasti bezpečnosti a hospodářství. Bylo by prý chybou vyklidit dlouho budované trhy v Rusku.

Problémem ovšem nebyla snaha vlády hájit národní zájmy.  Problémem bylo, že Sobotka obecně zpochybňoval sankce vůči Rusku a avizoval český záměr nesouhlasit s některými dalšími sankcemi přes média, takže zbytečně přispěl k obrazu neloajální země.

To samé udělal, když se před časem začalo v teoretické rovině mluvit o možnosti umístit základny NATO na území některých států ve středo-východní Evropě. Aniž by nám je někdo konkrétně nabízel, Sobotka dopředu takovou ideu odmítl.

Leckdo se může ptát, proč si takto zdánlivě amatérky počíná. Odpověď je, že jeho vyhlášení jsou ze všeho nejvíc namířena na voliče ČSSD. V tomto směru se tedy v zahraniční politice v podání nejprve pravicového a nyní levicového premiéra nic nezměnilo.

Zatímco Nečas dokázal držet celou EU v otázce některých nových smluv jako rukojmí kvůli situaci ve vlastní ODS a strachu z Klause, Sobotka veřejně zpochybňuje jednotné postoje EU vůči Rusku nebo neexistující nabídky NATO, protože má ve vlastní straně silnou postkomunistickou lobby.

Samostatnou kapitolou je pak prezident Zeman. Ten se v době, kdy si západní spojenci lámou hlavu, jak donutit Rusko k respektování mezinárodního práva, klidně v roli prezidenta zúčastní konference na Rhodu, kterou pořádá Vladimír Jakunin, blízký spojenec Vladimíra Putina a dlouholetý agent KGB. Na této konferenci český prezident vyzývá ke zrušení sankcí.

Abychom nemluvili jen o Rusku, lze si poskládat nesourodou mozaiku názorů předních českých politiků i ve vztahu k boji Západu s Islámským státem.

Zatímco Zaorálek zní jako jestřáb, který jako první nabídl českou munici Kurdům, a v New Yorku Američany ujišťoval, že Česko je součástí širší koalice v boji proti IS, Sobotka nedávno prohlásil v odpovědi na otázku, zda Česku nehrozí kvůli jeho angažmá v tomto konfliktu teroristické útoky, že oficiálně součástí Američany vedené koalice nejsme.

Jsem tedy, nebo nejsme? Anebo je kouzlo správné odpovědi ve slůvku „oficiální“? A uchrání nás to před případnými teroristickými útoky?

Obzvláště proto, že z Hradu zní naopak na adresu islamistů o poznání tvrdší slova než na adresu Ruska. Zatímco ruská agrese na Ukrajině je prý jen taková chřipka, islámský stát je rakovina, pravil vrchní velitel ozbrojených sil během ruské konference na Rhodu. V minulosti označil islámský svět za „anti-civilizaci“.

 Z postojů vrcholných českých představitelů si prostě lze u nás doma vybírat jako v supermarketu. S takovouto „zahraniční politikou“ ale není překvapením, že Česká republika nemá od časů Havla v zahraničně poltických otázkách téměř žádnou váhu. Nikdo v zahraničí se v ní totiž nevyzná.

Novinky, 29.9.2014