Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Extrémy plodí extrémy

Extrémy plodí extrémy

Vznik nové vládní koalice na Slovensku, sestávající z populisticko-levicového Smeru, nacionálně-populistického Hnutí za demokratické Slovensko, a nacionalistické Slovenské národní strany, je občas popisován jako výchylka od politického normálu, který údajně reprezentovaly radikální reformy  předchozí vlády. Ve skutečnosti je možné argumentovat, že současný vývoj bylo možné očekávat. Proč?

 

Pravicové koalice vedené Mikulášem Dzurindou, které vládly v uplynulých osmi letech, měly být odpovědí demokratických sil na předchozí období, v němž vlády Vladimíra Mečiara poškodily prestiž Slovenska autoritářským stylem vládnutí, nepotismem a korupčními aférami. Dzurinda a jeho spojenci sice obnovili demokratické praktiky považované ve světě za standardní, jenže ani oni se nedokázali plně zbavit korupce a některých autoritářských tendencí.

 

Závažnějším problémem byl neoliberální tah pravicové koalice. Ten byl veden nejen snahou o radikální modernizaci Slovenska, ale také snahou o co největší diskontinuitu s praktikami Mečiarova období. Reformy měly být takzvaně „nezvratné“. Málokdo se ale ptal, co si o nich myslí slovenská veřejnost.

 

Teď se ukazuje, že velká část slovenské veřejnosti neoliberální experimentování nepřijala. Kyvadlo společenských změn, které Mečiar vychýlil k jednomu extrému, se za Dzurindova vládnutí posunulo k druhému extrému, a nyní se rozhýbané kyvadlo opět nebezpečně vychýlilo zpět. Je prostě otázkou, do jaké míry byla rozumná taktika Dzurindovy pravicové koalice využít své dočasné mocenské převahy k radikálním reformám bez ohledu na to, co si o nich myslí slovenská veřejnost.

 

Každá radikální akce může zplodit radikální protireakci. To Dzurinda jistě věděl, jenže se nesnažil s demokratickou opozicí, kterou reprezentoval i Smer, vyjednávat rozumné kompromisy okolo politického středu. Naopak se uchýlil k vlastní verzi ekonomického radikalismu, což nemohlo zůstat bez následků. Zatímco neoliberálové z celého světa hlasitě tleskali a dávali Slovensko za příklad „línému“ Západu, v části slovenské veřejnosti zrála nespokojenost.

 

Nechuť ke kompromisům, spojená s přesvědčením, že názor momentálně vítězného politického tábora je jediný správný a lze ho vnutit celé společnosti, je částečně dozvukem bolševického uvažování. Přitom je jasné, že zásadní reformy v tak citlivých oblastech, jako jsou daňové, sociální a penzijní systémy, nemohou být stabilní, pokud na nich neexistuje určitá shoda přes politický střed. Jinak existuje velké nebezpečí, že je příští vláda bude měnit, s čímž jsou spojeny nemalé ekonomické náklady.

 

Je třeba též zmínit faktor maďarské menšiny. Ačkoliv v ní nepochybně existuje mnoho levicově orientovaných lidí, SMK vystupovala v posledních osmi letech jako pravicový politický subjekt. Podporovala radikální pravicové reformy i mezinárodní agendu Dzurindových vlád. Přitom je jasné, že etnická strana, jejíž voliči inklinují k různým ideologiím, by udělala nejlépe, kdyby vystupovala striktně centristicky. Jasné ideologické vymezení SMK nemohlo zůstat bez protireakce v podobě posílení nacionalistické SNS a její současné ochoty spolupracovat s levicí.

 

Důležitou roli v současné politické změně nepochybně hrají i mezinárodní faktory. Slovensko pod vedením Dzurindových vlád úspěšně vstoupilo do Evropské unie i NATO a zcela tak negovalo nacionalisticko-populistický izolacionizmus Mečiarova období. Jenže ta část slovenské veřejnosti, která Mečiarovu nedůvěru k okolnímu světu sdílela, nezmizela. Není náhoda, že všechny tři strany nové vládní koalice vyjadřují v různé intenzitě národnické postoje. Naštěstí pokusy výrazně změnit mezinárodní zakotvení a závazky minulého období budou mnohem těžší, než změny některých domácích reforem.

 

Slovenský překlad článku vyšel v Sme 7.7.2006