Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Globalizace versus nacionalizace

Globalizace versus nacionalizace

Existují dva základní pohledy na to, jak si politicky poradit s procesem ekonomické, finanční a technologické globalizace.

Ten první je založen na předpokladu, že fungují-li trhy dnes globálně, musí globálně fungovat i politika. To se ovšem zatím příliš neděje. Globalizace politiky naráží na existenci národních států a řady kulturně-civilizačních překážek.

Druhý pohled je založen na předpokladu, že národní státy nejsou vůči  procesu ekonomické globalizace bezbranné. Mají prý celou řadu nástrojů, jak znovu ustavit nadvládu (národní) politiky nad ekonomikou. I když uznáme, že trhy dnes fungují globálně, národní státy se prý nejen nemusejí automaticky podřizovat jejich diktátu, ale mohou při chytré strategii najít v globální ekonomice svoji specifickou „parketu“.

Zejména v Evropě jsme dnes svědky pokusů „renacionalizovat“ politiku. Proces politické integrace byl prý příliš rychlý, lidé na něj nejsou připraveni. V nedávných volbách do Evropského parlamentu dokonce v některých velkých evropských zemích zvítězily nacionalistické strany, které odmítají nejen současné modely přistěhovalecké politiky, ale také další politickou integraci v Evropě.

Zároveň jsme také v některých zemích svědky odklonu od liberální demokracie. Ta byla ve své tradiční podobě založena na kombinaci vlády lidu, reprezentovaného obvykle vládou nějaké politické většiny, a ochrany práv jedinců i institucí, které jsou chráněny před „tyranií“ politické většiny. Zatímco „vláda lidu“ se realizovala s pomocí demokracie, ochrana práv jedinců, menšin a nezávislých institucí se realizovala s pomocí liberálního konstitucionalismu a vlády zákona.

Podle některých protagonistů „renacionalizace“ státu se ovšem model liberální demokracie ukázal být slabý. Tradiční politické strany jsou prý v liberálních demokraciích zkorumpované, politický proces je nevýkonný.  Politici, kteří mluví o potřebě znovuustavit ve svých zemích nadvládu národní politiky nad ekonomikou, integračními procesy a přistěhovalectvím, proto často nabízejí nějakou formu „osvíceného“ autoritářství.

Naposledy tak otevřeně učinil maďarský premiér Viktor Orbán, když prohlásil, že liberální demokracie se v Maďarsku neosvědčila, a že Maďarsko se chce inspirovat ekonomicky úspěšnými zeměmi, jako je Čína, Singapur, Turecko, Rusko nebo Indie. Jistě není náhoda, že společným jmenovatelem všech těchto zemí, s výjimkou Indie, je autoritářství. Prominentní americký politolog Fareed Zakaria  označil model propagovaný Orbánem jako „putinismus“.

Zásadní otázkou, která se s možnou „renacionalizací“ politiky národních států pojí, tedy je, zda se lze tímto směrem vydat bez okleštění liberální demokracie.

Otázkou také je, zda je návrat k suverénní národní politice vůbec možný, a zda ve skutečnosti nejsme v politice nacionalistických vůdců, jako je Marine Le Pen ve Francii, Nigel Farage ve Velké Británii, nebo Viktor Orbán v Maďarsku  svědky jen cynického zneužití strachu lidí z důsledků ekonomické globalizace, přistěhovalectví i zárodků nadnárodní politické integrace v podobě populistické politiky, která slibuje, aniž by toho mohla dosáhnout, že vrátí politiku plně do rukou národních států.

Navzdory slibům těchto politiků se totiž nemění podstata problémů, kterým současné národní státy čelí. Tedy skutečnosti, že stále větší část ekonomiky funguje globálně, a že národní státy jsou příliš malé na to, aby globální problémy mohly řešit s pomocí lokálních prostředků.

Orbán se kupříkladu rozhodl postavit diktátu velkých, nadnárodně fungujících bank a penzijních fondů. Mnozí to mohou vnímat jako sympatickou politiku malého státu, která se odmítá podřídit diktátu globálních trhů. Problém je v tom, že Maďarsko není pro globální korporace skutečným protihráčem. Pokud se bude systematicky vzpírat jejich požadavkům a praktikám, jednoduše půjdou jinam.

Maďarsko není ani velikostí svého trhu, ani nějakou formou specializace pro globální kapitál natolik zajímavé, aby jeho „revoltu“ dlouhodobě toleroval. Dokonce i větší státy, jako jsou Francie a Velká Británie, mohou jen těžko bitvu s globálním kapitálem  samy ustát.

Je vcelku pochopitelné, že mnoha lidem se odbojná rétorika--zpochybňující diktát globálních trhů a nadnárodní politickou integraci—líbí. A mnohým se v současné situaci začínají líbit i útoky na údajně prohnilou a zkorumpovanou liberální demokracii.

Není možná divu. Liberální demokracie je složitý systém, který klade nemalé nároky na všechny své aktéry. Může dobře fungovat, jen když je dodržena celá řada předpokladů, včetně toho, že lidé vědí, jak odpovědně nakládat se svojí svobodou. Pokušení odevzdat se do rukou „osvíceného“ vůdce, který doma „udělá pořádek“ a ještě to navíc „ukáže“ nadnárodním institucím a globálním trhům, je nemalé.

Není to ale řešení. Ač nás někteří teoretici přesvědčují, že globalizace narazila na své limity, a že jsme—i v ekonomice—svědky jakési „deglobalizace“, reálné trendy jsou jiné.

Není přitom překvapující, že frustrace v západních demokraciích ze ztráty výsadního postavení, které měl Západ vůči zbytku světa po několik století, vede v částech společnosti k pomýlenému opěvování modelů, jako je ten čínský nebo k obdivu k „putinismu“ coby symbolu silného vůdcovství.

Tyto modely přitom nejsou skutečným řešením. Země, v nichž fungují, těží především z toho, že nabízejí levnou, často otrockou práci, přičemž nedodržují drahé sociální a pracovně-právní standardy, obvyklé na Západě. A těží také z toho, že globální kapitál není žádným přítelem demokracie. Mnohem snadněji se dohodne s autoritářskými vůdci, než s těžkopádnými, na nejrůznější standardy a složité rozhodovací procedury dbající liberální demokracie.

Jenže západní země nenajdou cestu ven z této situace tak, že postupně svoje politické , ekonomické a sociální modely přizpůsobí Číně, nebo že se „zputinizují“, jak si to kupříkladu představuje v Maďarsku Orbán. Pokud chtějí zůstat svobodné a dlouhodobě z procesu ekonomické globalizace těžit, budou muset jít cestou přesně opačnou, než je „renacionalizace“ politiky.

Budou muset trpělivě budovat nadnárodní politické instituce, které budou dostatečně silné—protože „globální“ a demokratické zároveň--na to, aby dokázaly proces ekonomické a technologické globalizace zkrotit.

Západu se po 2. světové válce podařilo kapitalismus už jednou zkrotit, a naplnit tak heslo, že kapitalismus je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Stalo se tak v rámci jednotlivých národních států s pomocí sociálních systémů, ekologických standardů či korupci omezující vlády zákona.

S nástupem globalizace po roce 1989 se ale trhy opět vymkly kontrole. Patologie, které jim demokratická politika na Západě zakázala doma, začaly prostě vyvážet jinam. Využily toho, že fungují globálně, zatímco národní státy jen „lokálně“,  ať už o sobě mají jakékoliv iluze, nebo ať už novodobí nacionalisté vyprávějí jakékoliv politické pohádky o „renacionalizaci“ politiky.

 Cestou ven z této krize je tak nikoliv opuštění liberální demokracie coby nejlepšího ze špatných systémů, ale její posupná globalizace tak, aby se velká uskupení politicky integrovaných států dokázala globálním trhům účinně postavit a přivést je zpět pod kontrolu. To je samozřejmě mnohem náročnější úkol, než populistické povykování o renesanci národních států. I proto to bude těžké a výsledek je nejistý.

Novinky, 5.8.2014