You are here: Home Members redaktor's Home Grospičova omluva neomluva za výroky o srpnu 1968

Grospičova omluva neomluva za výroky o srpnu 1968

Místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Stanislav Grospič se omluvil za svoje výroky o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Učinil tak poté, co jeho vyjádření z 25. října tohoto roku vyvolalo bouři kritiky.

Tehdy prohlásil, že vedení komunistické strany v čele s Alexandrem  Dubčekem „nezvládlo situaci“.  Nejednalo se ale prý o okupaci, protože československá armáda a další ozbrojené složky nebyly odzbrojeny podobně jako při nacistické okupaci a státní moc nebyla likvidována. Šlo prý o vstup vojsk, který nebyl šťastný, o „tragický moment“, který nebyl správný. Oběti vstupu vojsk prý pocházely vesměs z dopravních nehod.

Vedení KSČM se po vlně kritiky Grospičovými výroky zabývalo, ale odmítlo se od nich nakonec distancovat s tím, že má právo na vlastní názor. Předseda strany Vojtěch Filip prohlásil, že kritika Gropiče je kampaň.

Grospičova omluva zní: „Dovolte, aby se omluvil za nešťastná vyjádření. Nikdy bych si nedovolil znevážit a hanobit poškození lidského zdraví včetně ztráty lidského života. Nebylo to tak myšleno. Můj výrok byl nešťastný. Mnohokrát jsem se vyjádřil, že vstup vojsk byl špatný a tragický a zanechal hluboké rány. Mrzí mě, jak byla má slova vnímána a šířena a velice se za ně omlouvám.“

Někteří politici Grospičovu omluvu přivítali. Jenže není jasné proč. Grospič se totiž ve své takzvané omluvě vůbec neomluvil za to, za co byl kritizován.

I ve své omluvě mluví dál o vstupu vojsk, nikoliv o okupaci. Přitom, jak víme, označení „vstup“ pro ozbrojenou invazi vojsk Varšavského paktu a následnou více než dvě dekády trvající okupaci sovětskou armádou přijala komunistická propaganda v době normalizace právě proto, aby vytvořila zdání, že vojska Varšavského paktu k nám vstoupila, víceméně mírumilovně, na přání československého lidu, aby zachránila socialismus před silami reakce.

Je pěkné, že se Grospič posunul od normalizačního narativu natolik, že alespoň uzná, i ve své omluvě, že vstup byl špatný a  tragický, jenže mluví-li nadále o „vstupu“, a nikoliv o okupaci či invazi, celou věc relativizuje. A evidentně tak zůstává věren svojí původní pozici, že nešlo o okupaci. Co na tom, že vojska Varšavského paktu do Československa vtrhla snad jen se souhlasem malé skupinky neostalinských kolaborantů ve vedení KSČ, a že vedoucí představitelé  státu byli odvlečeni do Moskvy a potupně donuceni podepsat moskevské protokoly, na jejichž základě byla sovětská vojska, která k nám podle Grospiče jen vstoupila, na našem území až do roku 1991.

Grospič nikterak nepoopravil ani svoje vyjádření, že oběti pocházely vesměs z dopravních nehod. Mohl přitom svoje slova o obětech dát přinejmenším do příslušného kontextu s tím, že vedle lidí, kteří byli okupačními jednotkami přímo zabiti, jich mnoho také zemřelo při kolizích s okupačními tanky a další technikou. A že ani mnohé tragédie, které nebyly výsledkem přímého střetu s okupanty, by se nestaly, kdyby v zemi invazní armády nebyly.

Grospič končí svoji omluvu klasickým úhybným manévrem. Mrzí ho prý, jak byla jeho slova vnímána a šířena, z čehož plyne, že hlavním viníkem není zřejmě on sám, ale ti, co jeho slova špatně pochopili a tuto mylnou interpretaci dál šířili. Jenže i z jeho takzvané omluvy, když si ji pořádně rozebereme, vyplývá, že kritici pochopili jeho slova velmi dobře. A že Grospič se od svých původních vyjádření nijak zásadně nedistancoval, jen je zamlžil. Prostě taková omluva neomluva.

ČRo Plus, 6.11.2019