Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Havlovo dědictví v domácí politice

Havlovo dědictví v domácí politice

Tři roky po smrti Václava Havla se kritické pohledy na jeho působení v zahraniční i domácí politice často scvrkávají na několik oslavných nebo kritických klišé. Proč tomu tak je, souvisí spíše se stavem a směřování současné české politiky, než se samotným Havlem.

Jisté je, že hodnocení samotného Havla se časem změní, až ho nebude reflektovat generace lidí, kteří si s jeho osobou nespojovali vlastní, často nereálná očekávání toho, jak by měl vývoj po roce 1989 vypadat.

Zůstaneme-li u domácí politiky, k nejomšelejším havlovským klišé patří Havlova údajná záliba v nepolitické politice či jeho údajně excesivní zákulisní intrikování proti politickým neoblíbencům nebo naopak ve prospěch oblíbenců. Skutečná selhání se pak pod nánosem klišé bohužel příliš neanalyzují.

Ani ta se ale kritici málokdy namáhají zasadit do příslušného kontextu. Takovým významným kontextem byla v prvních letech jeho prezidentování  kupříkladu skutečnost, že disident Havel byl do prezidentské funkce katapultován historií. Byl „revolučním“ prezidentem, což mělo řadu nestandardních dopadů.

V prvé řadě ten, že jeho reálný vliv, ať chtěl nebo nechtěl, zejména v prvních letech po roce 1989, dalece přesahoval ústavní vymezení jeho pravomocí. Jeho oponenti i podporovatelé si tak do něj často projektovali všechno, co by rádi (ne)udělali oni sami.

Kupříkladu se měl prý zasadit, aby byla zakázána komunistická strana. Nebo neměl připustit, aby se do nejvyšších politických postů dostali lidé jako Marián Čalfa či Václav Klaus. Zda to bylo reálně možné nebo žádoucí, jeho kritiky obvykle příliš nezajímá.

To samé platí o jeho jisté pasivitě v prvních letech po revoluci tváří v tvář některým nepříliš zdařilým ekonomickým reformám. Měl prý Klause a jeho lidi buď zastavit, nebo nějak korigovat.

Kdyby se o to Havel byl pokusil a náhodou ve střetu s rodícími se stranami uspěl, slyšeli bychom dodnes kritiku jeho nemístného vměšování do stranické politiky. Když se naopak rozhodl, že nebude vládám, které na základě výsledků voleb osobně jmenoval, házet klacky pod nohy, je mu vyčítáno, že nejednal jako jakýsi mocenský arbitr, který by využil svého vlivu k zastavení některých reforem nebo k vypuzení některých lidí z politiky.

Když v roce 1997 byla ve světle řady skandálů míra jeho loajality s druhou vládou Klause vyčerpána, a podrobil ji tudíž v rudolfínském projevu zdrcující kritice, byl navzdory pravdivosti svých argumentů stejně nařčen z intrik a nemístného vměšování do vládní politiky.

Jiným důležitým kontextem bylo, že Havlovo ponětí o tom, jak dělat standardní demokratickou politiku nebylo o nic větší než v případě kohokoliv jiného. Stejně jako ostatní politici se i on učil takříkajíc za pochodu, přičemž to pro něj bylo podstatně těžší právě kvůli obrovskému neformálnímu vlivu a autoritě, které měl.

Z dlouhého pobytu v intelektuálně-disidentském ghettu si navíc přinesl některé postoje, které se sice dobře uplatnily při kritice poměrů před rokem 1989 a částečně i po něm, ale nebyly úplně produktivní v každodenním politickém provozu, a byly tudíž často napadány jako zbytečné moralizování. Není ovšem pravda, že Havel zůstal i po roce 1989 příznivcem nepolitické politiky a nepřítelem politických stran.

Stejně jako zkorigoval některé svoje zahraničně-politické a mezinárodně-bezpečnostní postoje z dob před rokem 1989, přijal jako nezbytnou součást fungování demokracie i politické strany. Měl ale naprostou pravdu, když kritizoval uzavřenost českých politických stran, jalové partajničení a pohrdání stran občanskou společností i jejich sklony ke klientelismu, které daly vyrůst mafiánskému kapitalismu.

Jsou možná jen dvě skutečná selhání, která se s Havlem v domácí politice dají spojovat. Jedním je skutečnost, že jeho kontakty a přátelství s převážně pročeskoslovenskými disidenty na Slovensku, jakož i jeho poněkud pragocentrický postoj, mu zabránily včas rozpoznat a pochopit podstatu dění na Slovensku. Dostal se tak do vleku událostí, a v poslední fázi rozpadu Československa byl vyšachován Klausem a Vladimírem Mečiarem.

Druhým selháním je, že ne vždy respektoval ducha ústavy, což jistě souviselo i s neúměrným vlivem, který coby revoluční prezident-zakladatel měl. Příkladem je jeho neformální pověřování nějakého politika sestavováním vlády před jmenováním tohoto nebo jiného politika premiérem.

Jiným příkladem bylo obejití Klause coby předsedy nejsilnější strany po pádu jeho vlády v prosinci 1997. Havlovou motivací sice byla oprávněná obava, že Klaus po rozštěpení ODS nebude schopen vládu sestavit, což povede k prodlužování bezvládí. Kdyby ale Klause jednoduše znovu pověřil sestavením vlády, mohl si ušetřit kritiku, že postupoval nestandardně, protože chtěl stvořit vládu ze svých oblíbenců. A navíc by zhatil hned na začátku mýtus, že byl Klaus obětí jakési hradní konspirace.

Ústavním přešlapem byla i Havlem zaštítěná dohoda politických stran z počátku roku 1998, že lze k předčasným volbám dospět jednorázovým ústavním dodatkem, na jehož základě se rozpustí Sněmovna.

Tato ústavní „chytristika“ je možná nejproblematičtějším Havlovým dědictvím, protože jeho natahování ústavy poskytlo precedens i prezidentům Klausovi a Miloši Zemanovi. Havlovy pozdější snahy využívat ke správné interpretaci ústavy Ústavního soudu byly mnohem produktivnější.

 Obecně lze ale konstatovat, že Havel si vzhledem k „revolučním“ okolnostem, v nichž se jeho prezidentská funkce vyvíjela, počínal i v domácí politice poměrně dobře, což vynikne zejména ve srovnání s jeho nástupci. Ti nastupovali už v mnohem standardnějších poměrech, a přesto si počínali a počínají méně standardně než Havel, kterému by historie zřejmě nakonec odpustila i mnohem větší míru politického experimentování, než jaké na domácí scéně předvedl.

Právo, 18.12.2014