Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Hongkong versus Čína jako další test české lidskoprávní politiky

Hongkong versus Čína jako další test české lidskoprávní politiky

Nový zahraničněpolitický tým v Černínském paláci ústy prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka oznamuje, že Česká republika chce opustit údajně zprofanovaný lidskoprávní atalanticismus, který u nás razil Václav Havel, a místo něj má v úmyslu se zasazovat o dodržování lidských práv v širším slova smyslu.

Drulák opakovaně vysvětluje, že to kupříkladu znamená, že tzv.občanská práva  z první generace lidských práv nelze nadřazovat právům sociálním. Ve své poslední stati na téma lidských práv pak vysvětlil, že Západ nemůže vnucovat zbytku světa svůj rádoby universalismus lidských práv. Různé země a kultury mají prý na lidská práva různé pohledy, a je tedy prý  nutné hledat interpretaci toho, co lidská práva jsou, v dialogu.

Ti z nás, kdo se domnívali, že od druhé světové války vznikla celá řada lidskoprávních dokumentů a smluv, včetně zakládajících dokumentů Organizace spojených národů, k nimž se už svým samotným členstvím členské země OSN přihlásily, se zřejmě mýlili. Rozsáhlý korpus mezinárodních lidskoprávních dohod je podle našich nových tvůrců zahraniční politiky zřejmě jen jakýsi námět k diskusi. Teprve v ní se rozhodne, jak lidská práva interpretovat.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nám předvedl, jak nová lidskoprávní politika České republiky vypadá, když při své návštěvě Číny souhlasil se svým čínským protějškem, že Čína je územně nedělitelná, a že k ní tedy nedělitelně patří kupříkladu i Tibet, který Čína okupuje od 50. let. Do toho, co jsou lidská práva Tibeťanů, evidentně nemá Česká republika co mluvit.

Ti z nás, kdo si nemyslí, že lidská práva jsou přeci jen víc, než jen cosi, co má vyplynout z dialogu s diktátorskými režimy, by se snad mohli částečně utěšit tím, že se v novém českém pojetí lidských práv má klást mnohem větší důraz na práva sociální.  Mohli bychom tak  kupříkladu doufat, že když už Česká republika nechce prosazovat  klasická lidská práva, bude protestovat proti takovému hrubému porušování sociálních práv v Číně, jako je dětská práce, otrocká práce, či často prostě nelidské podmínky ve výrobě.

Toho jsme se ale také nedočkali. Obchodu s Čínou tedy zdánlivě nestojí nic v cestě.

Nyní ale přicházejí z Hongkongu, nad nímž převzala Čína od Velké Británie před 17 lety vládu, zprávy, že si desetitisíce studentů a dalších aktivistů nechtějí nechat líbit rozhodnutí čínských orgánů, že od roku 2017 bude možné vybírat lídry Hongkongu jen z činovníků loajálních k čínskému režimu. Což nebylo součástí původních dohod o předání Hongkongu Číně. Velké demonstrace, které vypukly, jsou nejen bojem za dodržování dohod, ale i politickou svobodu a lidská práva.

Ke všemu za lidská práva v onom zcela klasickém smyslu, kterému se současný Černín vysmívá coby prý překonanému lidskoprávnímu atlanticismu, který mohl razit jen idealista, jako byl Václav Havel.  Možná by Drulák a další měli desetitisícům demonstrantů v Hongkongu, kteří vzdorují slznému plynu a bití, vysvětlit, že o tom, co jsou lidská práva, je třeba nejprve vést dialog s čínskými komunistickými politiky, protože přeci nemůžeme nikomu vnucovat jakýsi monolog Západu, který pod rouškou universalismu prodává zbytku světa svoji ideologii.

 Chce se ironicky říct, že studenti a aktivisti v Hongkongu mají v otázce lidských práv o poznání jasněji, než tvůrci české zahraniční politiky. Kdyby si naši politici chtěli připomenout, z jakých idejí vznikla naše demokracie, možná by neškodilo, kdyby místo dialogu s čínskými politiky v Pekingu diskutovali pro změnu s lídry demonstrantů v Hongkongu.

ČRo Plus, 1.10.2014