Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Iluze o multilaterární harmonii

Iluze o multilaterární harmonii

Vojenská moc prý nemůže zajistit bezpečnost v post-bipolárním, globalizovaném světě. Je proto čas začít s budováním multilaterálního světového pořádku a hledat negociační režimy, které generují důvěru. Toto jsou stěžejní teze z textu Václava Bělohradského „Konvoj iluzí a skutečnosti“ (Právo, 28.3.2015).

Vize negociačního režimu, který pomůže vybudovat stabilní multilaterální pořádek, je na první pohled velmi pěkná. Existuje ale bohužel jen v deklaratorní rovině.

Její autoři nám neprozradí, jak budovat takový negociační režim kupříkladu s Al-Kajdou, Boko Haram nebo Islámským státem.  Anebo, zůstaneme-li na úrovni mezistátních vztahů, jak budovat negociační režim generující důvěru kupříkladu se současným autoritářským Ruskem, aniž by se nakonec ukázalo, že jde jen o další verzi chamberlainovského „míru pro naši dobu“.

Neokonzervativní iluze Bushovy administrativy o tom, že USA jako vítěz studené války mohou vnutit zbytku světa svoji vůli, jistě částečně přispěly k současnému bezpečnostnímu chaosu ve světě. Nezdá se ovšem, že snahy Baracka Obamy generovat důvěru nabídkou „resetu“ Rusku, odmítnutím vojenské intervence v Sýrii, stažením vojsk z Iráku a trpělivým vyjednáváním s Iránem o jeho jaderném programu, zatím vedly k lepším výsledkům.  

Můžeme se přít, proč tato Obamova umírněnost neuspěla a proč se nepovedl „reset“, ale  většina z nás je nejspíš vděčná, že bezpečnost Česka nyní nestojí jen na nějakém negociačním režimu, který si Kreml vykládá podle svých potřeb.  Na rozdíl od Ukrajiny tak naštěstí nemusíme řešit , zdá nás Kreml nadále považuje za součást  své říše, jejíž rozpad byl podle Putina největší tragédií 20. století.

 „Ozbrojený chaos“ současného světa je vskutku znepokojivý. Pokud ale někdo opravdu věří, že lze v současnosti negociacemi vytvořit stabilní bezpečnostní systém na globální úrovni, ať prozradí jak na to. Tedy, kdo, s kým, jak a o čem má vyjednávat. A jaké ústupky může ta která strana, zejména ta demokratická, učinit s důvěrou, že nebudou cynicky zneužity tou druhou. A co si počít s víceméně nefunkční Organizací spojených národů.

Když píše o lepším světovém pořádku právě Bělohradský, je těžké si nevzpomenout na jednu z jeho definic kýče, podle které kýč odtrhuje naše slova a jednání od historické krajiny, do níž patří. Kýč slibuje nastolit takový stav společnosti, v němž vymizí politická politika, protože mezi našimi hodnotami a zájmy zavládne harmonie.

Chce se říct, že tato definice docela dobře pasuje i na mezinárodní politiku. Svět je v éře globalizace nejrůznějšími způsoby propojený, ale také nejrůznějšími způsoby rozdělený. Svým způsobem více než před pádem bipolárního světa, jehož svého druhu jednoduchý narativ dvou supervelmocí dělících si svět se po roce 1989 rozpadl do množství soupeřících národních, civilizačních a náboženských příběhů s nároky na universální platnost.

Do světa kýče, který nemá s reálným stavem světa příliš společného, tak bohužel patří i de  facto morální apely, abychom ve světě, v němž nedošlo, jak si někteří naivně představovali, ke konci historie v podobě globální hegemonie liberální demokracie, opustili vojenskou moc—a tedy i příslušnost k vojenským aliancím. A generovali skrze negociace vzájemnou důvěru, která vytvoří nový multilaterální pořádek. 

Zájmy demokratických zemí, autoritářských režimů, teokracií a různých teroristických organizací se dnes prostě v nějakém společném negociačním režimu jen stěží  mohou protnout. A i dnes bohužel většina těchto aktérů mnohem lépe rozumí síle než vyjednávání, jakkoliv takové používání síly už od vynálezu nukleárních zbraní balancuje na hraně nemyslitelného.

Právo, 31.3.2015