Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak dopadly volby, a proč?

Jak dopadly volby, a proč?

Českou kotlinou obchází strašidlo jménem Volební pat. Mnozí tvůrci veřejného mínění, kteří nepokrytě vsadili před volbami vše na jednu kartu, jsou zděšeni. Ještě ani neoschnul inkoust na podpisech stvrzujících konečné volební výsledky, a někteří z nich už volají po volbách nových. Jiní chtějí účelově měnit volební systém, nejlépe pěkně po anglosasku. Další nás straší apokalyptickými varováními o plíživé krizi, která zachvacuje českou politiku. Co na tom, že Volební pat obchází českou kotlinou už nejméně deset let, a zemi se navzdory tomuto strašidlu docela daří.

 

Ve skutečnosti lze věrohodně argumentovat, že volby skončily jedním z nejlepších možných výsledků. Důvodů je hned několik. V nejobecnější rovině není nikterak na škodu, že Česká strana sociálně demokratická nezvítězila, protože navzdory tomu, že se zemi pod jejím vedením ekonomicky dařilo, přece jen se začalo zdát, že osmiletý pobyt sociálních demokratů u moci začíná některým rozmlžovat dělící čáry mezi slušnou politikou a klientelismem a že kvůli pobytu v samotném centru moci nemá strana čas budovat své struktury v regionech, kde nemá zatím žádný vliv.

 

Špatné též není, že ČSSD nemá společně většinu s komunisty. Nikoliv proto, že by snad v takovém případě byla v pokušení omezovat občanské svobody, jak nás vytrvale strašili bojovníci se „sílícím komunistickým nebezpečím“. Menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM by zbytečně polarizovala společnost. A pokud by navíc byla vytvořena i v případě, že by ČSSD skončila ve volbách až druhá, užili bychom si nekonečných mobilizací ze strany politické a mediální pravice proti „levicovému puči“ a obcházení výsledků voleb.

 

Je též dobře, že jasně nezvítězila Občanská demokratická strana, která se i 8 let po „sarajevském atentátu“ nedokázala vypořádat s vlastními selháními v době své vlády a občas připomíná netolerantní náboženskou sektu. Předseda ČSSD Jiří Paroubek mluvil expresivně o nebezpečí „modré diktatury“, a byl za to novináři spřízněnými s ODS téměř zadupán do země. Pravdou ovšem je, že strana s tak silnými sklony k onomu bolševickému „kdo není s námi, je proti nám“, by byla při příliš velké koncentraci moci v jejích rukou dosti nebezpečná.

 

Kdyby ODS dosáhla jasného vítězství a mohla sestavit vládu například jen se slabými lidovci, dočkali bychom se zřejmě nejen nevyzkoušených experimentů, ale i snah prezidenta vládnout z Hradu. Václav Klaus už by nemusel vetovat zákony schválené levicí, mohl by zákony sám psát a s pomocí ODS pak protlačovat parlamentem. Hrozilo by též, že nejrůznější filozofické úlety Klause na téma nebezpečí humanrightismu, NGOismu či europeismu se přemění v reálná témata české politiky.

 

Dokonce i ve většinové koalici ODS, lidovců a zelených by bylo ODS složité příliš omezovat koaličními kompromisy, protože strana, která politicky kontroluje všechny úrovně české politiky—od Hradu až po magistráty velkých měst—by si našla cestu, jak prosadit celou řadu věcí přes hlavy svých koaličních partnerů.

 

Dokonalý volební pat má tedy své výhody. ČSSD si po osmi letech zřejmě odpočine od odpovědnosti za vedení země a bude se v ní trochu „větrat“. ODS se k této odpovědnosti vrátí, ale buď jenom tak, že jí sestavená koaliční vláda s lidovci a  zelenými bude téměř zcela závislá na levicové opozici, anebo tak, že se bude muset dělit o vládnutí rovným dílem s ČSSD v rámci velké koalice.

 

Velká koalice samozřejmě není ideálním řešením—používá se, jen když ostatní řešení selžou. Ale vzhledem k tomu, že volební výsledky neumožňují žádnou jinou většinovou koalici, lze jen těžko mluvit o zradě na voličích. Velká koalice se samozřejmě může stát jen programově nefunkčním nástrojem dělení moci a prebend mezi dvěma nejsilnějšími stranami. Může ale také za určitých okolností pomoci na svět některým reformám. Česká republika má velké transformační úkoly již za sebou. Potřebuje ale změny v oblastech, jako je penzijní systém nebo zdravotnictví, které budou stabilní jenom tehdy, bude-li na nich shoda přes politický střed. K tomu by mohla velká koalice dobře posloužit.

 

Ať už je ale řešení volebního patu nakonec jakékoliv, politici budou nuceni spolu mluvit a hledat kompromisy. V zemi ještě stále prosáklé černobílou bolševickou mentalitou je to mnohem lepší vývoj pro politickou kulturu, než by byla jasná většina jedné strany nebo jednoho tábora. Česká republika je poměrně stabilní demokracie—člen Evropské unie a NATO—která ze všeho nejmíň potřebuje vyhraněné pravicové nebo naopak levicové experimenty. Je dokonce možné tvrdit, že se zemi daří výjimečně dobře právě proto, že volební paty z posledních deseti let nedovolily nevyzrálým českým politikům žádné radikální experimenty podobné těm, které na nás zkoušel Václav Klaus v první polovině devadesátých let.

 

Česká veřejnost si je kladů „vyvažování“ vědoma možná lépe, než její politici a

ideologické úderky v různých médiích. Zde se skrývá odpověď na otázku, proč volby dopadly, jak dopadly. Většina veřejnosti není ani vyhraněně pravicová, ani levicová. Mnoho voličů přebíhá z jedné strany na druhou, často se rozhodují na poslední chvíli. Důležitou roli hrála nejen únava z osmi let vlády ČSSD, ale také různé skandály. Stejně důležité nepochybně bylo, že ODS nakonec upustila od původního radikalismu Modré šance, a její „tlustá peněženka“, kterou nabízela, byla populisticky natřená pěkně růžově.  

 

Literární noviny, 12.6.2006