You are here: Home Members redaktor's Home Jak funguje česká kleptokracie

Jak funguje česká kleptokracie

Evropské komise, podle něhož je premiér Andrej Babiš ve střetu zájmů, protože má vliv na udílení evropských dotací, jejichž příjemcem je i jím vybudované podnikatelské impérium Agrofert, a od něhož se podle EK dostatečně neodstřihl, je jen dalším dílem v příběhu české kleptokracie. Převedeme-li totiž zjištění EK do normální řeči, jde jen o formu zlodějiny.

Česká republika tak bude muset vracet zřejmě až půl miliardy korun. Babiš je přitom jen nejviditelnější špičkou české kleptokratické hydry. Evropské fondy se u nás rozkrádají ve velkém, běží několik stíhání a soudních procesů, takže audit EK vedle částí týkajících se přímo Babiše také požaduje prošetření českého systému schvalování evropských dotací.

Na otázku, proč nemalou část veřejnosti nechává Babišův „kreativní“ přístup k evropským fondům (což se netýká jen zjištění v auditu EK, ale i kauzy Čapí hnízdo) v klidu, se nabízí vedle jiných i vysvětlení, že ve světle historických zkušeností u nás existuje velmi malý respekt k vlastnictví jako instituci, jakož i k pravidlům s ním se pojícím, a obecněji k některým pravidlům právního státu.

Už první republika se uvedla v roce 1919 tzv. pozemkovou reformou, která znárodnila pozemky nad 150 hektarů, přičemž vyvlastněným zaplatila zhruba třetinu reálné ceny. Tento krok byl sice pochopitelný jako vyrovnání s habsburským dědictvím, včetně vyvlastňování majetků českých pánů po Bílé hoře, ale ukázal, že institut vlastnictví lze zpochybnit i v demokratických poměrech, přičemž pravidla vyrovnání diktuje momentální vítěz.

Vyvlastňování pokračovalo po roce 1945, přičemž se netýkalo jen majetků odsunutých sudetských Němců, ale i „českých“ majetků: dolů, velkých průmyslových podniků, podniků potravinářského průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven. I v tomto případě mohl být samotný akt znárodnění za určitých okolností považován za progresivní sociální opaření, jenže šlo zčásti opět buď jen o retribuce nebo prosazení vůle vítězů a „redistribuci“ do jejich rukou.

Komunistický režim rovnou znárodnil celé hospodářství, jakož i majetky církví a spolků. Státní majetek byl formálně všech, ale největší prospěch z něj měla komunistická nomenklatura, která si z něj různým způsobem „přikrádala“. Cynický postoj ke „státnímu“ vlastnictví se pak také projevoval rozsáhlým rozkrádáním majetku na nižších úrovních podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Ti, kteří se „nahoře“ i „dole“ nejvíc činili, byli pak nejlépe připraveni na podnikání po roce 1989. Patřil k nim i Babiš.

Privatizace a ekonomická transformace byly dalším obrovským přesunem majetku. Mělo jít i o historickou spravedlnost, ale klíčovou roli hráli lidé s „dovednostmi“ z minulého režimu. Není tedy divu, že zásluhou nejrůznějších forem ekonomického zločinu a tunelování se transformační „náklady“ (ztracené nebo ukradené peníze) vyšplhaly podle odhadu ministerstva financí z roku 2000 na zhruba 600 miliard korun. Dokonce i restituce coby morálně zdánlivě nejčistší opak znárodnění se staly obětí různých machinací, a ty církevní pak už jen z větší části absurdní fraškou, která rozdělila společnost.

Když už nebylo co privatizovat, nastoupila pro změnu systémová korupce, jejímž prostřednictvím si k pěkným jměním pomohli různí kmotři a „lobbisté“. A s pomocí anonymních akcií možná i mnozí politici.

Babiš, který byl sám produktem divoké privatizace a právního šera 90. let, přišel údajně do tohoto Augiášova chléva udělat pořádek, ale ve skutečnosti jen zdokonalil to, co před ním zkusil už politický podnikatel Vít Bárta: místo lobbování z pozadí, šel rovnou do politiky a rozmlžil hranice mezi vlastním soukromým podnikáním a státem, který by měl nastavovat podnikání mantinely. Takže se téměř už ani nedá jasně kvantifikovat, na kolik peněz státu a Evropské unie si jeho firmy kvůli jeho angažmá v politice vlastně přišly.

EK, která se na věci nedívá českým prizmatem, nyní vyčíslila, jen pokud jde o evropské peníze za několik posledních let, tuto částku na zhruba půl miliardy. Jeden by čekal, že se vzedme vlna velkého odporu, jenže se zřejmě pojede dál ve starých kolejích. Český člověk je na to, že „tam nahoře“ se krade, nebo že občas krade ve velkém dokonce sám stát, zvyklý, a dokud se to nějak nedotkne jeho samotného, neprotestuje. Spíš ho naštve, když sousedův plot zasahuje o dvacet centimetrů do jeho pozemku a je schopen kvůli tomu se léta soudit. 

Novinky, 6.12.2019