Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak Hrad stvořil prezidentskou opozici

Jak Hrad stvořil prezidentskou opozici

Ještě před několika týdny se zdálo být téměř jisté, že má Miloš Zeman druhé prezidentské období v kapse. Nikoliv snad proto, že by byl on sám enormně populární, ale proto, že se mu dařilo vedle tvrdého jádra vlastních voličů motivovat k podpoře pro svoje prezidentství i kritickou masu těch „vlažnějších“.

Vytvořil úspěšně dojem, že naší společnosti dominovaly dlouho různé vychytralé elity, které manipulovaly hlasy obyčejných lidí. Ti nyní našli svůj vlastní hlas v postavě „lidového“ prezidenta, který tráví hodně času na náměstích a dalších veřejných prostranstvích a říká věci „tak jak jsou“.

Zemanovi navíc dost pomohl turbulentní vývoj v Evropě, zejména uprchlická krize, v níž se pasoval do role politika, který na rozdíl od liberálních elit nejen rozumí obavám obyčejných lidí z migrace a terorismu, ale nabízí bez zbytečné politické korektnosti i zdánlivě jasná řešení.

Jenže mobilizační potenciál uprchlické krize vyprchává, a na Hradě, zdá se, došli, k názoru, že těžiště konfliktu s oponenty je třeba přenést jinam. Dobře se k tomu hodí zejména státní svátky 28. října a 17. listopadu, protože ty se v minulosti opakovaně stávaly bitevními poli, na nichž se prezidentovi dařilo s pomocí provokací vyvádět svoje oponenty z míry a jejich akce pak portrétovat jako hysterii tábora, který prohrál v první přímé prezidentské volbě.

Jenže v poslední době jako by se v hradním stroji něco zadrhlo. Hromadí se chyby a prohry: od poněkud patologického a soudem potrestaného lpění na „pravdě“ ve sporu o Peroutkův článek, přes dosti nestoudné mlžení o důvodech pozdního příletu na pohřeb bývalého slovenského prezidenta Michala Kováče, až po obvinění, že Zeman odmítl ze msty vyznamenat Jiřího Bradyho kvůli setkání jeho synovce, ministra kultury Daniela Hermana, s dalajlámou.

Prezident, který vystupuje jako rozhodný ochránce českých národních zájmů proti všem, se navíc jeví jako architekt zbytečného a ponižujícího prohlášení nejvyšších ústavních činitelů vůči Číně. Toto vše probudilo z letargie onu část společnosti, která Zemana nepodporuje, ale byla smířená s jeho neporazitelností.

A co víc, podle ohlasů na sociálních sítích také, zdá se, po dlouhé době dost znejistila vlažnější část dosavadních Zemanových podporovatelů. Stále silněji zaznívá, že by úplně stačilo, kdyby byl příští prezident prostě slušný a věrohodný člověk, který by nedělá zemi ostudu.  Pokud se tábory Zemanových oponentů dokážou sjednotit okolo takového protikandidáta, může být příští prezidentská volba ještě docela napínavá.

Právo, 26.10.2016