Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak je na tom česká demokracie

Jak je na tom česká demokracie

Kdybychom se v pohledech na stav české demokracie měli řídit názory některých pravicových komentátorů, s jejichž jmény jsme se mohli v pravidelně potkávat na stránkách deníků Lidové noviny a MF Dnes před tím, než je koupil Andrej Babiš, museli bychom usoudit, že demokracie u nás skončila s vládou Petra Nečase.

Kupříkladu politologický souputník této dříve prominentní komentátorské skupiny, která nyní působí převážně v internetových denících, Bohumil Doležal, tvrdí, že „Velká protikorupční revoluce“, kterou prý spustili aktivisté a politická levice, vedla k destrukci demokratického politického systému v České republice. Přispěli k tomu prý i neodpovědní levicoví komentátoři, kteří léta „dštili síru“ na pravicové oponenty.

To je pozoruhodná myšlenková konstrukce, kterou bychom mohli shrnout takto: za problémy české demokracie není převážně zodpovědná zpackaná privatizace, programový útěk před právem, korupce a skandály, ale aktivisté, levicoví politici a komentátoři, kteří korupci a další nešvary kritizovali, jakož i skutečnost, že se justice konečně pustila do vyšetřování některých velkých korupčních kauz.

Lidé, kteří neztratili paměť, si ale pamatují, že „dštění síry“ na polické oponenty, jež podle Doležala neúnosně polarizovalo českou politickou scénu do dvou nepřátelských táborů, nebylo zdaleka jen dílem komentátorské a politické levice. ODS praktikovala za asistence výše zmíněných pravicových komentátorů „nulovou toleranci“ vůči vládám vedeným ČSSD, včetně středo-pravé vlády ČSSD s lidovci a Unií svobody, a nesmyslně mobilizovala před každými volbami kvůli údajně hrozbě návratu komunistů k moci v případě vítězství ČSSD.

No dobrá, chce se říct. Nebylo by to poprvé v dějinách, že poražená strana nic nepochopila a z ničeho se nepoučila. A že se snaží přizpůsobovat intepretaci minulých dějů svým potřebám. Přesto: mluvit o současném stavu v České republice jako o destrukci demokratického systému, nebo dokonce zakládat jakýsi Klub na obranu demokracie, jak to učinil právě Doležal, je hodně přehnané.

Současné české demokracii jistě můžeme leccos vyčítat: od prohřešků prezidenta Miloše Zemana proti parlamentarismu až po nástup anti-politických hnutí organizovaných miliardáři s bůhvíjakými záměry. Mnozí také jistě nejsou nadšeni tím, že řada významných médií je nyní v rukou oligarchů.

Porovnáme-li ale současnou českou demokracii s jejím fungováním za předešlých vlád nebo s fungováním ostatních demokracií v našem regionu, žádná destrukce se nekoná. Je to prostě typická postkomunistická demokracie „bez demokratů“ po pouhých 25 letech jejího budování, v níž lze najít řadu patologických prvků souvisejících z nezkušeností i často problematickou minulostí našeho národa, ale také řadu pozitiv, jako je rostoucí aktivita občanské společnosti.

Katastrofické lkaní lidí, kteří si bůhvíproč myslí, že s koncem pravicového vládnutí nastal konec světa, je dost kontraproduktivní. Navíc pomíjí, že úpadek tradičních stran u nás úzce souvisí především s tím, jak kmotrovské praktiky v ODS stranictví u nás zprofanovaly, k čemuž výše zmínění komentátoři neměli obyčejně co říct, dokud byl ještě čas. 

 Ve skutečnosti se česká politika stala s příchodem současné vlády o poznání méně konfrontační, což je dobře. Pokud se má občanská pravice obrodit, bude se muset i ona začít chovat méně konfrontačně. Její komentátorští souputníci k tomu mohou přispět tím, že přestanou vytvářet nesmyslné konstrukce o konci demokracie u nás.

Právo, 19.9.2014