Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak na separatistické tendence v EU

Jak na separatistické tendence v EU

Katalánské referendum o nezávislosti vyvolalo krizi nejen ve Španělsku, ale do jisté míry v celé Evropské unii. Představitelé evropských institucí si nejsou úplně jistí, jak reagovat. Měli by spíše lidově řečeno „držet basu“ s Madridem, anebo by měli—i ve světle násilí použitého proti hlasujícím Kataláncům—volat po nějakém rozumném, oběma stranami sporu vyjednaném řešení katalánských nároků na nezávislost?

Evropští lídři se dostali do této situace i proto, že EU nemá žádný mechanismus, jenž by ji pomohl produktivně řešit volání některých etnicky či národnostně definovatelných regiónů po oddělení od členského státu, jehož dosud byly součástí. Absence takového mechanismu v evropských smlouvách je stejně podivná, jako je absence fungujícího mechanismu, který by EU umožnil vyloučit ze svých řad stát, který porušuje základní principy, na nichž je Unie vystavěná.

Je přitom už delší dobu zřejmé, že stále větší integrace, v jejímž rámci se jednotlivé národní státy dobrovolně zbavují částí své suverenity ve prospěch Unie, bude vyvolávat i opačný trend: tedy snahy některých regiónů, které historicky mají vlastní národní nebo etnickou identitu, ale v období budování evropských národních států, zejména  v 19. století,  takříkajíc „uvázly“ v nitru některého z nich, se osamostatnit.

Nemusí přitom jít zároveň o hnutí proti EU, spíše naopak. Unie, která oslabuje dříve suverénní národní státy tím, že se sama stává jakýmsi superstátem, se může oprávněné jevit některým regiónům v Evropě jako společný domov, k němuž už nepotřebují mezistupeň v podobě členského státu, v němž se cítí být uvězněny.

Leckdo samozřejmě namítne, že kdyby si nezávislost na některých členských státech takříkajíc vydupaly všechny regióny, které mají vlastní národní nebo etnické cítění, stane se z EU složitě fungující mozaika několika desítek entit, mezi kterými by byly na jedné velké státy (které se nerozpadly, protože nemají separatistická hnutí), a na druhé straně nově vzniklé ministáty.

Ti, kdo se inspirují kupříkladu fungováním americké federace, by ale mohli namítnout, že dost záleží na zvoleném ústavním uspořádání v rámci Unie složené z desítek států. V USA nepůsobí žádné problémy, že na jedné straně je členem obrovitá Kalifornie, a na straně druhé malinký Rhode Island.

To je ale samozřejmě spíše hudba budoucnosti, odvislá od toho, zda se EU vydá někdy cestou skutečné federalizace. Jako naléhavější se jeví diskuze o mechanismu, který by zamezil tomu, co vidíme dnes ve Španělsku. Jinými slovy: EU by nejen měla mít jasná pravidla upravující podmínky, které musí separatistický región splnit, aby se civilizovaně oddělil od daného státu (jakož i pravidla pro legální rozdělení nějakého členského státu), ale měla by se také společně dobrat toho, jakým způsobem přejdou na nový stát, členská práva v EU. Současný stav, v němž by musel nový stát jednat znovu o svém členství, je anachronismus, vezmeme-li v úvahu, že v rámci státu, od něhož se oddělil, daný región už v Unii byl.

EU by se tedy jako celek měla pokusit dohodnout na pokud možno co nejméně bolestných pravidlech státních rozvodů. V současnosti, v níž si národní státy, jakkoliv oslabené přenosem částí své suverenity na Brusel, dál poněkud anachronicky žárlivě hlídají svojí celistvost,  samozřejmě zní taková výzva poněkud nerealisticky.

Jenže bez vytvoření srozumitelných evropských pravidel pro situace, jaká nastala nyní ve Španělsku, si EU koleduje o vleklé krize, pokud se bude chtít dál integrovat. Jak už bylo řečeno, další integrace totiž bude zároveň povzbuzovat na úrovni některých členských států separatistické  tendence.

ČRo Plus, 9.10.2017