Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak (ne)čelit prezidentovi

Jak (ne)čelit prezidentovi

Politici, kteří nabízejí ústavní argumenty proti tvrzení prezidenta Miloše Zemana, že prý může odmítnout některé ministry, které mu navrhne nově jmenovaný premiér, daleko nedojdou. Ústava, jak známo, suše konstatuje, že prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh jmenuje členy vlády.

Příští pravděpodobný premiér Bohuslav Sobotka a další politici tak mohou tisíckrát opakovat, že podle ústavních právníků, které konzultovali, musí prezident  jmenovat ministry navržené premiérem. Zeman je jednoduše odkáže na ústavní experty, kteří tvrdí opak.

Tento spor prostě není možné vyřešit s pomocí odkazů na odborníky.  Řešení může být pouze politické, popřípadě soudní.

Jinými slovy, prezident bude pouze tak silný, jak mu to dovolí politické strany. Pokud se v současném sporu postaví rozhodující část politického spektra, zejména pak rodící se koalice, k prezidentově snaze spoluurčovat složení vlády tak, že prezident na to má nejspíš právo, pak se to jakýmsi novým nepsaným právem prezidenta skutečně stane.

Pokud se naopak politické strany--napříč rodící se koalicí i celkově politickým spektrem--dohodnou, že prezident spoluurčovat složení vlády nemůže, pak se jim nabízí několik možností, jak se pokusit tento názor prosadit. Jednou je vyvolání tvrdého politického sporu s prezidentem, v němž by koalice trvala na tom, že prezident musí jmenovat ty ministry, které mu premiér navrhne.

Pokud by prezident pod tlakem neustoupil,  nabízí se možnost vyvolat kompetenční spor u Ústavního soudu. Je dokonce možné argumentovat, že takový krok je navýsost žádoucí, protože jedině ÚS by mohl svým rozhodnutím utnout spory o tom, jak si vykládat sporná ustanovení Ústavy. Bylo by jasno i v budoucnosti.

Ať už strany do takového střetu s prezidentem půjdou nebo ne, mají také k dispozici možnost změnit Ústavu tak, aby si ji prezident v tomto a dalších bodech nemohl vykládat podle svého. Přitom už jen viditelné a víceméně jednotné odhodlání politických stran ústavní pravomoci rozpínavého prezidenta změnit je politikum, které by prezidenta nutilo počínat si opatrněji, než zatím při výkladu svých pravomocí činí.

Jádro sporu je prostě politické, nikoliv striktně ústavní. Když někteří politici říkají, že se vzhledem k nejasnému textu Ústavy musejí obě strany „džentlmensky“ dohodnout, zní to „politicky“, ale zastírá se tak, že současný prezident žádný džentlmen“ není. Hraje tvrdý mocenský poker, a každá dohoda tohoto typu je jeho výhrou, neboť vytváří nové zvyklosti, které postupně, bez jediné změny v Ústavě,  formují poloprezidentský systém.

 Straničtí politici, kteří tvrdí, že s prezidentem nemá smysl jít do sporu, tak prohrávají nejen jednu konkrétní bitvu, ale i širší spor o to, zda máme zůstat parlamentní demokracií.  Otevírají prostor pro další expanzi prezidentské moci na úkor politických stran. A za to česká stranická politika, už beztak slabá, zaplatí vysokou cenu.

Právo, 7.12.2013