Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak (ne)vyhovět prezidentovi

Jak (ne)vyhovět prezidentovi

Převést s pomocí novely vysokoškolského zákona jmenování vysokoškolských profesorů z prezidenta na předsedu Senátu se zdá být logické, jestliže prezident odmítá profesory dál jmenovat. Jenže, co je logické, nemusí být zároveň čisté z hlediska vlády zákona i ducha ústavy.

Není divu, že ohledně této zdánlivé maličkosti vzplál při jednání vlády spor mezi ministrem bez portfeje Jiřím Dienstbierem a ministrem školství Marcelem Chládkem. Dienstbier, který má ve vládě na starosti legislativní činnost a lidská práva, žádal stažení novely vysokoškolského zákona, protože se mu, spolu s rektory vysokých škol, nelíbí, že by jmenování profesorů mělo přejít na předsedu Senátu jen proto, že se prezident Miloš Zeman „zašprajcoval“.

Dienstbier na vládě svůj spor prohrál, ale nelze ho ignorovat. V ústavní republice, která se řídí pravidly parlamentní demokracie, by prostě nemělo být jen tak možné měnit zákony proto, že jeden z ústavních činitelů, třeba i ten nejvyšší odmítá vykonávat některou svoji pravomoc nebo povinnost.

Prezident, ač nemá z ústavy legislativní iniciativu, de facto donutil vládu, aby předložila změnu zákona. Tvrdí, že není žádný stroj na podpisy. Podobně svévolně si počínal, když převedl svoji pravomoc udílet milosti na ministerstvo spravedlnosti.  O jeho svérázných postupech při jmenování nové vlády, včetně natahování časových lhůt, už bylo leccos napsáno.

Řešením prezidentových „šprajců“ by neměly být změny zákona tak, aby se prezidentovi v podstatě vyhovělo. Je jako každý další ústavní činitel vázán při výkonu své funkce ústavou a zákony, a pokud je nedodržuje, nebo si je vykládá po svém, měl by spor putovat k Ústavnímu soudu.

Pokud by měl do sporu o výklad prezidentových pravomocí nějak legislativně zasahovat parlament na žádost vlády, mělo by to být v podobě komplexnější ústavní a na ni navazující zákonné úpravy. Prezidentovy pravomoci by měly být precizovány tak, aby si je nemohl vykládat podle svého.

Někteří experti namítají, že ani takové zpřesnění prezidenta k ničemu nedonutí, protože ho nelze sankcionovat. Jedinou reálnou sankcí je v tomto okamžiku ústavní žaloba pro porušení ústavních povinnost nebo pro velezradu. Tu ale po zavedení přímé volby musejí schválit ústavními většinami obě komory parlamentu, což je velmi složité.

Ústavní změna by tak měla na jedné straně tuto možnost usnadnit (kupříkladu by mohla k podání žaloby k Ústavnímu soudu stačit prostá většina Senátu, jako tomu bylo v minulosti) a zároveň by úplně stačilo zavést jednoduchou obecnou „sankci“. Ta by zněla tak, že pokud prezident z jakéhokoliv důvodu nevyužije svých ústavních či zákonných pravomoci ve stanovené lhůtě, přejde prostě tato pravomoc na jiného ústavního činitele.

 Řešení by to bylo elegantní i proto, že by prezidenta přímo netrestalo. Dalo by mu na vybranou: buď ve stanovené lhůtě využije ústavního či zákonného práva daného hlavě státu (a v této lhůtě mu toto právo nemůže nikdo vzít), anebo přejde tato jeho pravomoc na někoho jiného. Na případnou ústavní žalobu by tak zbyly jen skutečně závažné případy prezidentových selhání.

Právo, 5.2.2014