Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak nechat vítězit komunisty

Jak nechat vítězit komunisty

Komunistická strana Čech a Moravy utrpěla v červnových volbách značné ztráty, a tento trend mohl i v budoucnosti pokračovat, kdyby se politici nekomunistických stran chovali po volbách rozumně. Téměř tři měsíce po skončení voleb ovšem KSČM vypadá jako vítěz, zatímco politické subjekty, které si rády říkají „demokratické“, nevědí co dál.

 

Jedním z důvodů je naprosto nedospělé chování představitelů nekomunistických stran--zejména těch napravo od politického středu. Ti se nám opakovaně předvádějí ve velmi nepodařené frašce o marné snaze sestavit funkční vládu. Protože tři ze čtyř nekomunistických stran, které se probojovaly do Poslanecké sněmovny, se zaklínají antikomunismem, bylo od vyhlášení volebních výsledků jasné, že vláda se bude sestavovat bez přispění komunistů. Za takových okolností bylo možné stabilní vládu sestavit jen dvěma způsoby: buď vytvořit normální velkou koalici občanských a sociálních demokratů, nebo vyjednat vznik nějaké menšinové vlády, v níž bude hrát prim ODS coby vítěz voleb.

 

Nekomunistické strany ovšem zatím nedokázaly tuto tajenku mezi sebou vyřešit. Místo toho už tři měsíce můžeme v médiích sledovat výroky nekomunistických politiků, z nichž čiší naprostá neschopnost se na čemkoliv domluvit, a v nichž vždy mají přednost osobní i stranické zájmy před zájmy státu. KSČM po celou tuto dobu mlčí. Pokud její  předáci promluví, nečiní žádné silácké výroky, ba jednají většinou konstruktivně.

 

Ve světle politické impotence a vzájemného překřikování „demokratů“ se tak KSČM už od voleb jeví jako klidná síla, která věděla, že čím delší bude povolební pat, tím větší bude pokušení ostatních nějak komunisty využít. I když jako skutečné zatažení KSČM do hlavního proudu politiky bude některými médii a politiky vykreslován teprve neúspěšný pokus Jiřího Paroubka vládnout s lidovci v menšinové vládě, kterou by podpořila KSČM, proces legitimizování této strany jako možného partnera pro vládnutí ve skutečnosti začal, když se pomoci komunistů začali dožadovat kandidáti „pravicové“ trojkoalice na post předsedy Sněmovny, kteří shodou okolností předtím patřili k největším bijcům komunistů.

 

K dílu přispěl i prezident, který se situaci rozhodl řešit spolu s předsedy všech stran zvolených do PS, tedy i KSČM. A když nakonec k odblokování Sněmovny de facto přispěl modifikovaný návrh komunistů, načež pravicové strany nedokázaly zablokovat zvolení předsedy KSČM do funkce místopředsedy PS, bylo dílo dokonáno.

 

To, že se tak stalo, není třeba odsuzovat, je to jen ukázka politického realismu. Jenže ve světle siláckého předvolebního antikomunismu se jedná o naprosté fiasko antikomunistické politiky pravice. Ochota Miroslava Kalouska opřít společnou vládu s ČSSD o KSČM už byla jen logickým vyústěním tohoto procesu.

 

Nová vlna antikomunistické rétoriky, která nastala okamžitě poté, co se lidovci „vzbouřili“ a Kalousek odstoupil, je už jen trapnou fraškou, zvážíme-li, že i ODS v panice z námluv ČSSD a KDU-ČSL oznámila, že by se nebránila komunistické podpoře pro svou menšinovou vládu. Nejprincipiálněji se v tomto kontextu jeví ČSSD, která už dávno přestala hrát hru na to, že se v českých zemích nesmí spoléhat ani pasivně na hlasy legitimně zvolených poslanců legálně existující politické strany.

 

Komunisté jsou tak ve vynikající pozici. Zatímco ODS a lidovci se ve vztahu ke „komunistickému nebezpečí“ jeví jako klauni, kteří neustále mění masky, a ODS navíc předvádí, jak se nemá sestavovat vláda, KSČM sbírá body. Je docela pravděpodobné, že pokud by se konaly předčasné volby, budou mít lidovci (a nejspíš i zelení) problémy dostat se do PS, zatímco podpora pro KSČM vzroste. I kdyby ODS opět zvítězila, je velmi pravděpodobné, že by tentokrát ČSSD a KSČM měly dohromady většinu.

 

Právo, 28.8.2006