Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak neměnit ústavu

Jak neměnit ústavu

Rozbíhající se diskuze o navrhovaných změnách ústavy, které by upřesnily pravomoci prezidenta, začíná tonout v záplavě zástupných argumentů. Zástupným--a v podstatě i nesmyslným—argumentem je v případě navržených změn ústavy z dílny ministra Jiřího Dienstbiera zejména tvrzení, že jím navrhovaná formulace, že „vláda určuje vnitřní i zahraniční politiku“ má potenciál změnit parlamentní demokracii ve „vládní“. Nemá, čímž by se dala celá diskuse uzavřít.

Navržená formulace se nijak nevymyká praxi obvyklé v některých dalších parlamentních demokraciích, a lze ji opravdu jen těžko interpretovat tak, že by mohla na úkor vlády oslabit postavení Poslanecké sněmovny v ústavním systému. Té zůstávají její veškeré současné nástroje—od přijímání zákonů až po možné vyslovení nedůvěry vládě.

Účelem zmíněné formulace je zcela zjevně ukončit letité spory o to, jakou roli má hrát v domácí a zahraniční politice prezident. Ten je sice ústavně neodpovědný, ale všichni tři polistopadoví prezidenti se opakovaně i kvůli jisté mlhavosti ústavy pokoušeli hrát větší roli, než jim právě v parlamentní demokracii náleží.

Opozici ve skutečnosti především vadí, že nebyla součástí procesu přípravy navrhovaných změn. Bude se tedy snažit dokázat, že některé z navrhovaných změn jsou špatné.

Chyba je ovšem i na straně vládního tábora. Když někteří představitelé opozičních stran argumentují, že změny ústavy by měly být poslaneckým, nikoliv vládním návrhem, mají pravdu. Jakékoliv změny ústavy potřebují širší než jen vládní konsensus.

Vláda mohla diskuzi o změnách iniciovat, ale proběhnout měla v rámci parlamentní komise, jejímiž účastníky by byli zástupci všech politických stran z obou komor parlamentu. Je možné, že taková komise by nakonec nevymyslela nic lepšího než ministr vlády odpovědný za legislativu a pak i celá vláda, ale návrh komise by měl mnohem větší šance získat podporu ústavních většin v obou komorách parlamentu.

 V situaci, kdy poměrně zdecimovaná opozice může vládní mašinérii znepříjemnit život jen tak, že ji při schvalování ústavních dodatků neposkytne hlasy potřebné pro ústavní většinu, nakonec opozice možná obětuje i smysluplné změny ústavy, jen aby ukázala, že si vláda nemůže dělat, co chce. A to je škoda, protože roli prezidenta, který opakovaně destabilizuje náš politický systém,  zpřesnit nutné je. 

Právo, 3.6.2015