Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak neskládat vládu

Jak neskládat vládu

To, co individuálně i dohromady předvedli čtyři hlavní aktéři, kteří stáli u zrodu nové české vlády (prezident, hnutí ANO, ČSSD a KSČM) zanechá na české politické kultuře  a ústavnosti hluboké šrámy.

Měsíce trvající politickou frašku umožnil v prvé řadě prezident Zeman. I v zájmu svého znovuzvolení jmenoval trestně stíhaného politika premiérem ne jednou, ale hned dvakrát, přičemž avizoval, že ho nebude nijak svazovat a spěchat.

Zároveň ale bez srozumitelných důvodů měnil pravidla hry. Kupříkladu to, zda bude od Babiše požadovat 101 podpisů. Nebo zda počká s jeho jmenováním na výsledek sociálně demokratického referenda o účasti ve vládě. Nebo zda jsou přípustné předčasné volby. Vše završil neústavním blokováním nominace Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí.

I Babiš si stál pevně pouze za tím, že premiérem musí být navzdory trestnímu stíhání on sám, ačkoliv právě tento postoj blokoval rychlý vznik vlády s důvěrou. Jinak svoje názory pružně měnil: tu chtěl vládnout sám, tu s ODS, tu s ČSSD. A celou dobu nebylo jasné, zda nechce především předčasné volby.

Klíč, podle kterého si nakonec vybral ministry za ANO do svojí vlády, bude ještě dlouho terčem ironie. Zatímco v jeho první vládě bylo ještě několik osobností z dob koaliční vlády s ČSSD, v jeho druhé vládě se zdá být hlavním kritériem už jen poněkud bezduchá loajalita--dokonale ztělesněná nominací Taťány Malé na post ministryně spravedlnosti.

Přehlédnout nelze ani způsob, jakým sebou nechal jinak sebevědomý oligarcha smýkat prezidentem. I poté, co ho Zeman jmenoval podruhé, čímž ztratil do značné míry kontrolu nad dalším ústavním děním, se Babiš neodvážil ani naznačit, že i prezident má respektovat ústavu. Strpěl, aby neústavně zasahoval do výběru ministrů. O důvodech lze jen spekulovat.

ČSSD je samostatná kapitola.  Nejprve popřela sama sebe, když začala jednat o vládě s trestně stíhaným politikem, následně byla ochotná činit další a další ústupky. Zeman i Babiš si s ní pohrávali jako kočky s poloslepou myší, veřejnost ztratila o „principech“ jejího nového vedení jakékoliv iluze.  Strana asi skončí ve vládě, ale je vnitřně rozštěpená, téměř na odpis.

Celé toto poněkud panoptikální představení dokreslovali komunisté. Začali „státotvorným“ postojem, že umožní vznik menšinové vlády, protože země prý stabilní vládu  potřebuje, ale jejich podmínky pro tolerování vlády bobtnaly úměrně bezradnému kličkování hlavních aktérů. Z programových požadavků nakonec přešli ke kádrování navržených ministrů. Ještě před hlasováním o důvěře hodlají sehrát velké divadlo na téma „zaslouží si tato vláda opravdu naší podporu?“

Není třeba snad ani dodávat, že fungování vlády, pokud důvěru získá, bude nejspíš dost připomínat chaotický způsob jejího vzniku. Stabilita je to poslední, co by od ní měl kdokoliv očekávat.

Právo, 27.6.2018