Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak Petr Fischer netrefil Erika Taberyho

Jak Petr Fischer netrefil Erika Taberyho

Velmi rád čtu texty Petra Fischera. Většinou jsou originální, přemýšlivé a poučené. Text, v němž kritizuje udělení hlavní ceny Magnesia Litera knize Erika Taberyho Opuštěná společnost, ale míří dle mého soudu mimo terč.

Kdyby Fischer zůstal u kritiky výběru Taberyho knihy pro udělení ceny Magnesia Litera, šlo by o zajímavou úvahu, kterou by navíc bylo možné rozvinout. Kupříkladu pokusem odpovědět na otázku, jak fungují poroty různých cen u nás.

Nejsou jejich rozhodnutí o cenách v malé zemi, kde zná v relativně úzkém kruhu kulturních a intelektuálních elit každý každého, často determinována osobními vazbami či animozitami? Není těch cen příliš? Mají nějaký dopad?

Fischer by mohl právě o tomto zajímavě napsat, protože je koneckonců předsedou poroty Magnesie Litery. V textu, který ale začíná kritikou rozhodnutí poroty udělit cenu Taberymu, není o této jeho roli ani slovo. To je přinejmenším zvláštní. Bez uvedení této skutečnosti se Fischerův text může leckomu jevit jako jakýsi „publicistický konflikt zájmů“.

Kritika se ovšem od rozhodnutí poroty ihned stáčí k Taberymu. Napsal prý manifest nemyšlení, jehož možná jediná hodnota spočívá v tom, že v pravý čas odpověděl na poptávku liberální části společnosti. Jde prý jen o didaktické shrnutí, o jakousi středoškolskou učebnici, která se opírá o neotřesitelné autority minulosti—od Masaryka přes Peroutku až po Havla. Pravdy těchto morálních autorit mají být natolik přesvědčivé, že je už není třeba problematizovat.

Následně přichází z Fischerova pera skutečně těžká munice: „Cvičné problematizování vlastní pozice, abych hned v minulosti našel už hotové a ověřené pravdy klasiků, to nemá s kritickým myšlením nic společného. A je to v jistém smyslu návrat ke konzervativní dogmatice, jež tuto společnost dlouhé roky intelektuálně drtí.”

Fischera znepokojuje i následná míra identifikace s tímto „uzavřeným manifestem nemyšlení“, která jako by potvrzovala rezonanci ideologicky předpřipraveného publika. Je-li prý tento manifest nyní nově i knihou roku, není vyloučeno, že časem bude česká společnost ještě opuštěnější než dnes. “Ne snad co do hodnot či idejí, nýbrž co do myšlení. A je to právě absence myšlení – nikoli absence autorit, osobností, idejí a hodnot –, co společnost rozkládá a ničí.”

Osobně si nemyslím, že Tabery napsal „manifest nemyšlení“, s nímž rezonuje jen „ideologicky předpřipravené publikum.“ Absenci myšlení bych hledal jinde, existuje mnoho příkladů. Tabery napsal poučnou, přemýšlivou knihu, která patří do určitého žánru, který má svoji tradici i opodstatnění.

Není nic špatného na tom, že k zamyšlení nad stavem liberální demokracie u nás snesl „hotové a ověřené pravdy klasiků“, aniž by se s nimi pouštěl do kritického sporu. Jeho vlastní pozice se koneckonců vyjevuje právě v tom, jaké autory si vybírá. A jeho teze o „opuštěné společnosti“ není nepromyšlené dogma, ale námět pro diskuzi.

Sám Petr Fischer ve svých textech často hojně cituje „klasiky“ moderní filozofie. Většinou s pomocí jejich názorů jen dokládá svůj vlastní, aniž by se pouštěl s citovanými autory do kritického souboje. Je to běžná metoda esejistiky, za níž není třeba odsuzovat ani Taberyho, ani Fischera.

Když jsem se rozhodoval, které tři knihy budu nominovat v anketě Lidových novin na Knihu roku 2017, dal jsem v oboru politické publicistiky nakonec přednost knize Tomáše Klvani „Možná přijde i diktátor“ před Taberym, protože Klvaňovy eseje mne oslovily jako originálnější. Jenže to je můj osobní pohled.

Vůbec to neznamená, že mnoho lidí nemůže vnímat podobně naopak Taberyho knihu. Je u nás nepochybně dost čtenářů, které jeho „manifest nepřemýšlení“ může přimět k myšlení o věcech, o kterých uceleněji dosud nepřemýšleli. To není vůbec málo.

Nemyslím si proto, že Taberyho kniha přispívá k jakési „absenci myšlení“, které podle Fischera rozkládá a ničí naši společnost. Mám spíše za to, že k absenci myšlení přispívá jistá kmenovost v našem intelektuálním životě, kdy je možné v podstatě cennou knihu takto odmítnout, aniž bychom se od kritika dozvěděli jediné slovo o tom, oč v knize vlastně jde.

Kdybych byl členem téže poroty, co Petr Fischer, pro Taberyho knihu bych nehlasoval. Rozhodně bych si pak ale s autorem a jeho knihou nevyřizoval účty—možná jen proto, že jsem byl přehlasován. Kdybych si myslel, že porota svým rozhodnutím přispěla k něčemu tak obludnému, jako je „návrat ke konzervativní dogmatice, která dlouhodobě intelektuálně drtí tuto společnost“, raději bych se místa porotce nebo předsedy poroty ihned vzdal.

A s Taberyho knihou bych se utkal nikoliv z poněkud urážlivé obecné, a ne zcela vyargumentované pozice, že jde o manifest nepřemýšlení (což mimochodem zřejmě znamená, že i všichni, které oslovila, jsou nekritičtí, nepřemýšliví troubové), ale dal by si práci se zasvěcenou recenzí, která v podobě obecných odsudků jen neodráží kritikův vlastní (kupříkladu postmoderní či derridovsko dekonstruktivní) pohled na svět.

Aktuálně.cz, 17.4.2018