Velmi rád čtu texty
Petra Fischera. Většinou jsou originální, přemýšlivé a poučené. Text, v němž
kritizuje udělení hlavní ceny Magnesia Litera knize Erika Taberyho Opuštěná společnost, ale míří dle mého
soudu mimo terč.
Kdyby Fischer zůstal
u kritiky výběru Taberyho knihy pro udělení ceny Magnesia Litera, šlo by o
zajímavou úvahu, kterou by navíc bylo možné rozvinout. Kupříkladu pokusem
odpovědět na otázku, jak fungují poroty různých cen u nás.
Nejsou jejich
rozhodnutí o cenách v malé zemi, kde zná v relativně úzkém kruhu kulturních
a intelektuálních elit každý každého, často determinována osobními vazbami či
animozitami? Není těch cen příliš? Mají nějaký dopad?
Fischer by mohl právě
o tomto zajímavě napsat, protože je koneckonců předsedou poroty Magnesie
Litery. V textu, který ale začíná kritikou rozhodnutí poroty udělit cenu
Taberymu, není o této jeho roli ani slovo. To je přinejmenším zvláštní. Bez
uvedení této skutečnosti se Fischerův text může leckomu jevit jako jakýsi „publicistický
konflikt zájmů“.
Kritika se ovšem od rozhodnutí
poroty ihned stáčí k Taberymu. Napsal prý manifest nemyšlení, jehož možná
jediná hodnota spočívá v tom, že v pravý čas odpověděl na poptávku
liberální části společnosti. Jde prý jen o didaktické shrnutí, o jakousi
středoškolskou učebnici, která se opírá o neotřesitelné autority minulosti—od Masaryka
přes Peroutku až po Havla. Pravdy těchto morálních autorit mají být natolik
přesvědčivé, že je už není třeba problematizovat.
Následně přichází z Fischerova
pera skutečně těžká munice: „Cvičné
problematizování vlastní pozice, abych hned v minulosti našel už hotové
a ověřené pravdy klasiků, to nemá s kritickým myšlením nic
společného. A je to v jistém smyslu návrat ke konzervativní
dogmatice, jež tuto společnost dlouhé roky intelektuálně drtí.”
Fischera znepokojuje i následná míra identifikace
s tímto „uzavřeným manifestem nemyšlení“, která jako by potvrzovala
rezonanci ideologicky předpřipraveného publika. Je-li prý tento manifest nyní
nově i knihou roku, není vyloučeno, že časem bude česká společnost ještě
opuštěnější než dnes. “Ne snad co do hodnot či idejí, nýbrž co do myšlení.
A je to právě absence myšlení – nikoli absence autorit, osobností,
idejí a hodnot –, co společnost rozkládá a ničí.”
Osobně si nemyslím, že Tabery napsal „manifest nemyšlení“, s nímž rezonuje
jen „ideologicky předpřipravené publikum.“ Absenci myšlení bych hledal jinde,
existuje mnoho příkladů. Tabery napsal poučnou, přemýšlivou knihu, která patří
do určitého žánru, který má svoji tradici i opodstatnění.
Není nic špatného na tom, že k zamyšlení nad stavem liberální
demokracie u nás snesl „hotové a ověřené pravdy klasiků“, aniž by se s nimi
pouštěl do kritického sporu. Jeho vlastní pozice se koneckonců vyjevuje právě v tom,
jaké autory si vybírá. A jeho teze o „opuštěné společnosti“ není nepromyšlené
dogma, ale námět pro diskuzi.
Sám Petr Fischer ve svých textech často hojně cituje „klasiky“ moderní
filozofie. Většinou s pomocí jejich názorů jen dokládá svůj vlastní, aniž
by se pouštěl s citovanými autory do kritického souboje. Je to běžná
metoda esejistiky, za níž není třeba odsuzovat ani Taberyho, ani Fischera.
Když jsem se rozhodoval, které tři knihy budu nominovat v anketě Lidových
novin na Knihu roku 2017, dal jsem v oboru politické publicistiky nakonec
přednost knize Tomáše Klvani „Možná přijde i diktátor“ před Taberym, protože Klvaňovy
eseje mne oslovily jako originálnější. Jenže to je můj osobní pohled.
Vůbec to neznamená, že mnoho lidí nemůže vnímat podobně naopak Taberyho
knihu. Je u nás nepochybně dost čtenářů, které jeho „manifest nepřemýšlení“
může přimět k myšlení o věcech, o kterých uceleněji dosud nepřemýšleli. To
není vůbec málo.
Nemyslím si proto, že Taberyho kniha přispívá k jakési „absenci myšlení“,
které podle Fischera rozkládá a ničí naši společnost. Mám spíše za to, že k absenci
myšlení přispívá jistá kmenovost v našem intelektuálním životě, kdy je
možné v podstatě cennou knihu takto odmítnout, aniž bychom se od kritika
dozvěděli jediné slovo o tom, oč v knize vlastně jde.
Kdybych byl členem téže poroty, co Petr Fischer, pro Taberyho knihu bych nehlasoval.
Rozhodně bych si pak ale s autorem a jeho knihou nevyřizoval účty—možná jen
proto, že jsem byl přehlasován. Kdybych si myslel, že porota svým rozhodnutím
přispěla k něčemu tak obludnému, jako je „návrat ke konzervativní
dogmatice, která dlouhodobě intelektuálně drtí tuto společnost“, raději bych se
místa porotce nebo předsedy poroty ihned vzdal.
A s Taberyho knihou bych se utkal nikoliv z poněkud urážlivé obecné,
a ne zcela vyargumentované pozice, že jde o manifest nepřemýšlení (což mimochodem
zřejmě znamená, že i všichni, které oslovila, jsou nekritičtí, nepřemýšliví troubové), ale dal by si práci se zasvěcenou
recenzí, která v podobě obecných odsudků jen neodráží kritikův vlastní (kupříkladu
postmoderní či derridovsko dekonstruktivní) pohled na svět.
Aktuálně.cz, 17.4.2018