Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak reforma změní českou společnost

Jak reforma změní českou společnost

Pokud by byly bez větších změn schváleny vládní reformy veřejných financí, které už prošly prvním čtením v Poslanecké sněmovně, budou mít na českou společnost převážně negativní dopady. Už samotný způsob schvalování těchto tzv. stabilizačních opatření poškozuje beztak chatrnou politickou kulturu v zemi tím, že tak zásadní zásah do ekonomického a sociálního systému země závisí na dvou politických přeběhlících.

 

Změny tohoto druhu by měly být pokud možno konsensuální: měly by být posvěceny elementární dohodou koalice s opozicí. Pokud to není možné, pak by se vládní koalice alespoň měla opírat o solidní parlamentní většinu, skládající se s poslanců vládních stran. V případě, že takovou většinu nemá, mělo by jako jistý indikátor sloužit veřejné mínění.

 

Protože současná vládní koalice nesplňuje ani jednu z výše zmíněných podmínek, budou reformy v případě schválení postrádat potřebnou legitimitu.

Politická kultura navíc utrpí i tím, že lze mít vážné pochyby o lidské a politické integritě přeběhlíků, o které se vládní koalice opírá. Jinými slovy: pro mnoho občanů bude velmi těžké přijmout za své změny, které přímo závisí na dvou politicích, jejichž motivy jsou předmětem nejrůznějších spekulací. Na frak tu dostává samotný princip parlamentní demokracie.

 

Ekonomické dopady

 

Největší problém vládních „stabilizačních opatření spočívá v jejich nepředvídatelnosti. Dokonce i někteří neoliberálně smýšlející komentátoři tak kritizují vládní reformy nejenom pro jejich údajnou malou radikálnost, ale i proto, že jsou spíše podivným mišmašem, než vnitřně koherentním systémem.

 

Jiní komentátoři balík vládních změn vítají—i když poněkud rozpačitě. Reformy prý nejsou optimální, ale musíme být vděčni alespoň za to málo, o co se vládní koalice pokouší. Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že o co se přesně pokouší, vlastně nevíme.

 

Původním cílem reformních plánů totiž bylo snížit deficity státních financí tak, aby Česká republika byla do několika let schopna začít plnit maastrichtská kritéria a přijmout společnou evropskou měnu. Další cíl byl o něco více ideologický: zeštíhlit sociální stát, což je prý nezbytné nejenom ve světle nabobtnalých mandatorních výdajů ve státním rozpočtu, ale zejména proto, že takové zeštíhlování je moderní a nezbytné, má-li obstát ve stále tvrdší globální konkurenci.

 

Problém s argumentem, podle něhož máme být vděčni i za to málo, co nakonec vládní reformy v tomto směru přinesou, je, že co přinesou, neví ani samotná vládní koalice. Všechny zásadnější zásahy do daňového systému, jakož i do systému státních výdajů, jsou v zemích méně náchylných k neodpovědnému experimentování, než je současná Česká republika, poměrně dobře propočítány a vnitřně vyváženy. Ne tak u nás; dokonce ani politici z vládního tábora nemluví na toto téma jedním hlasem.

 

Použijeme-li příkladu z jiného oboru, současný návrh změn připomíná pokus uvařit dobrou svíčkovou omáčku tak, že se kuchař ani nepokouší předstírat, že ví, zda se to s ingrediencemi a receptem, jež má k dispozici, může podařit. Přidáme-li k tomu všemu skutečnost, že recept i ingredience, které vláda nabízí, budou v Poslanecké sněmovně předmětem dalšího „tvořivého“ úsilí poslanců, nelze nikterak zaručit, že konečný produkt bude vůbec jedlý. Vláda sice původně slibovala, že se za reformy zaručí svou vlastní existencí, jenže z tohoto „ručení“ sešlo, když se ukázalo, že vládní návrh neuspokojuje dokonce ani některé z vládních poslanců, a vláda by tudíž skutečně mohla padnout.

 

Ekonomické dopady zamýšlených reforem jsou těžko předpověditelné především proto, že místo racionálních modifikací výdajové stránky rozpočtu, se vláda nakonec rozhodla experimentovat především se stránkou příjmovou. Patnáctiprocentní rovná daň vypočítávaná ze superhrubé mzdy sice v konečném součtu znamená, že se skutečná daňová zátěž bude pohybovat okolo dvaceti tří procent, jenže i to může znamenat vážné ohrožení celkových příjmů  státního rozpočtu. Koncept rovné daně totiž stojí na předpokladu, že nižní a přehledné daně přimějí k placení daní i ty občany s vyššími příjmy, kteří se doposud placení daní různými způsoby vyhýbali.

 

Toto je ovšem jen těžko ověřitelná teze. Úspěšnost podobných opatření totiž do značné míry závisí na politické kultuře a míře respektu pro vládu zákona v té které zemi. Zároveň závisí na tom, zda je skutečně výrazně zredukován systém daňových výjimek a odpočtů. Vládní návrh ovšem i nadále umožňuje několik tuctů výjimek a odpočtů pro snížení základu daně. I nadále si tak bude schopen jen málokdo daň vypočítat jednoduchým způsobem sám, což znamená, že jedno z opatření, které by mohlo motivovat dosavadní neplatiče daní k tomu, aby státu odváděli daně, bude jen málo motivující. Zároveň je jasné, že systém četných výjimek bude i při celkovém snížení daňové zátěže pokušením pro ty, kdo nemíní státu odvádět tolik, kolik by měli.

 

Pokles výnosů z daní z příjmů má být kompenzován zvýšením nepřímých daní. V tomto kontextu má levicová opozice pravdu, když mluví o jisté asociálnosti navrhovaného systému. I kdybychom totiž přijali argument, že rovná daň je v absolutních číslech vyšší pro lidi z vyššími příjmy, přímé daně pro lidi s vyššími příjmy se sníží v absolutních i relativních hodnotách. Tento výpadek příjmů státního rozpočtu má zaplatit celá společnost v podobě vyšších daní nepřímých, zejména spotřebních a daní z přidané hodnoty. Zároveň se zavádějí poplatky za návštěvu u lékaře či pobyt v nemocnici. Jinými slovy: menší příjem z přímých daní pro „horních dvacet procent“ obyvatel bude v podobě vyšších nepřímých daní a poplatků vyrovnávat celá společnost. Daňová zátěž zde dopadne nepříznivě nejen na nízko-příjmové skupiny, ale i na střední třídy.

 

Symboly jsou důležité

 

Spolu s otázkami, zda tento nevyzkoušený experiment bude vůbec schopen generovat potřebné příjmy pro státní rozpočet, jsou stejně důležité i otázky týkající se symboliky takto koncipovaného balíku reforem. Moderní demokratické společnosti, přinejmenším v Evropě, produkují sociální kapitál a udržují vysokou míru soudržnosti i proto, že vytvořily srozumitelný a široce akceptovaný systém společenské solidarity.

 

Státní finance lze reformovat tak, že se i při krácení státních výdajů tato míra solidarity udržuje—například tím, že bohatší platí do státní kasy progresivně více než ti chudší. Reformovat státní finance tak, že tuto solidaritu nabouráme, může sice za určitých okolností přinést okamžité ekonomické zisky, ale v dlouhodobějším výhledu se může projevit narušením sociálních vztahů, což s sebou nese možné vysoké náklady.

 

Argument, že nižší daňové zatížení pro bohaté motivuje tyto lidi k ještě vyšším ekonomickým výkonům, přičemž je i lákadlem pro lidi s nižšími příjmy, aby se snažili generovat vyšší příjmy, zní lákavě, jenže praxe může být nakonec zcela jiná. Z hlediska symboliky je důležitý i fakt, že když už se vláda rozhodla reformovat, nečiní tak v podobě srozumitelných škrtů a přesunů na výdajové straně rozpočtu, ale naopak s pomocí pochybného experimentu na straně příjmové. Je navíc typicky české, že i zamýšlená symbolika „nízké, srozumitelné rovné daně“, je nakonec pohřbena v nánosu pokrytectví, v němž se mluví o patnáctiprocentní dani, ale míní se de facto dvaceti-tří procentní daň, a v němž „jednoduchost“ nakonec zahyne na úbytě v množství zachovaných či nových výjimek.

 

Z hlediska této symboliky byla svým způsobem lepší reforma navrhovaná původně Vlastimilem Tlustým, protože i když vykazovala přinejmenším stejnou dávku sociálního autismu jako současný vládní návrh, přece jen byla jednoduší, a daň si mohl teoreticky každý vypočíst s pomocí pověstného Tlustého kolečka.

 

Vládní reformy, pokud budou schváleny, mají v sobě potenciál rozdělit ještě dále již beztak polarizovanou českou společnost. Mohou se také stát politickým sudem se střelným prachem, protože postrádají potřebnou legitimitu. Navíc jejich výsledná podoba může být se všemi poslaneckými dodatky taková, že zůstanou vládní koalici viset okolo krku jako nechtěné závaží.

 

Co udělá navrhovaný experiment s momentálně dobře fungující českou ekonomikou, nevědí evidentně ani samotní tvůrci reformy, anebo to neumí srozumitelně vysvětlit. Jejich víra, že se naplní jisté teoretické předpoklady, a státní kasa tudíž nezažije krušné chvíle, je v tomto okamžiku jen druhem ekonomického a sociálního náboženství.

 

Literární noviny, 18.6.2007