Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak rehabilitovat národní stát

Jak rehabilitovat národní stát

V poslední době často slyšíme, že v procesu globalizace ztratila politika národních států kontrolu nad ekonomikou a financemi ve prospěch nadnárodně fungujících trhů. Jelikož prý proces globalizace nyní narazil na své limity, naskýtá se příležitost národní státy rehabilitovat a vzít si kontrolu nad politikou i ekonomikou zpět.

Ve skutečnosti je velmi těžké najít pro „deglobalizaci“, jak se módně označuje údajný ústup globalizace, empirické důkazy. Nadnárodní korporace neovládají o nic menší část světové ekonomiky než před několika lety. Pokračuje i koncentrace bohatství v rukou nepočetné globální oligarchie.

Planetární toky kapitálu, ignorující hranice národních států, se nijak nezmenšují. Dál roste i množství peněz uložené firmami v daňových rájích mimo hranice států, v nichž primárně podnikají. Neklesá nijak ani únik dividend ze zemí, v nichž podnikají nadnárodní společnosti.

Dál také roste zadlužení států a firem, přičemž naprostá většina těchto dluhů není vůči občanům vlastních států, ale vůči nadnárodně fungujícím finančním institucím a jiným zemím. I tento rostoucí propletenec dluhů přitom vzájemnou závislost aktérů na globální úrovni zvyšuje, nikoliv snižuje.

Současná Čína je kupříkladu zásluhou své neobyčejné likvidity jedním z největších držitelů obligací—tedy dluhů--jiných zemí. Postavení dominantního kreditora ji ovšem činí zranitelnou stejně, jako kdyby byla sama dlužníkem. Pokud by ekonomicky padly země, jejichž „dluhy“ v podobě obligací koupila, padne taky. Také růst jejího bohatství závisí při velikosti čínského vnitřního trhu na zdraví ekonomik, kam nejvíce vyváží, jakož i schopnosti zemí, jejichž dluhy Čína „vlastní“, dluhy splácet.

Neexistují také žádné zásadní náznaky, že by ustupovala technologická, vědecká a komunikační globalizace. A navzdory potížím, které vidíme v evropské integraci, se rozjela celá řada dalších nadnárodních integračních projektů.

Jedním z nich je Transatlantická dohoda o volném obchodu, která, pokud vstoupí v platnost, vytvoří nejen zónu volného obchodu mezí EU a USA, ale bude i impulzem pro jejich vzájemnou politickou integraci.

Politici a analytici, kteří v této situaci vyzývají k rehabilitaci národních států, tedy k jakési „renacionalizaci“ politiky i ekonomiky, tak v podstatě jen sní nerealistický nacionální sen. Všechny tyto výzvy přitom spojuje naprostý nedostatek návodů, jak renacionalizace docílit.

Politici v národních státech mohou bušit pěstmi do stolů a požadovat, aby se nadnárodní kapitál podřídil jejich pravidlům hry. Jenže když to přeženou, kapitál odejde tam, kde jsou k němu politici vstřícnější. 

Je zde jeden zásadní paradox. Ano, renacionalizace politiky s pomocí pevnější národní kontroly nad ekonomikou by se dalo docílit, kdyby se většina národních států domluvila, že bude postupovat koordinovaně. Kupříkladu, že nedovolí daňové ráje, repatriaci zisků za svoje hranice, obcházení pracovně právních i ekologických standardů nadnárodními korporacemi, či zjevné formy uplácení domácí politiky velkými „nadnárodními“ penězi.

Jenže taková domluva je zase jen formou nadnárodní politické integrace. A ta může fungovat jen za předpokladu, že ji budou koordinovat a řídit nějaké nadnárodní politické instituce. 

 Jinými slovy, jistá emancipace národních států není paradoxně možná bez nějaké formy globální politické správy. Ti, kdo tvrdí, že si lze rehabilitaci národních států vydupat ze země na národní úrovni líbivými hesly, tak jen zbytečně odvádějí pozornost od toho, jak globalizovaný svět skutečně funguje.

Právo, 26.10.2014