Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak se privatizuje demokracie

Jak se privatizuje demokracie

 

Moderní liberální demokracie je ve vážném ohrožení ze strany soukromých zájmů. Abychom si uvědomili, o jakou hrozbu jde, je třeba připomenout, že demokracie vznikla před zhruba dvěma stoletími jako systém veřejné moci, opírající se o existenci veřejného prostoru (a v něm existující veřejnosti), v němž se prostřednictvím racionální veřejné debaty formuje občanská společnost.

 Počátky

Vznik liberální demokracie souvisel úzce se vznikem dalších forem modernity: národních států, občanské společnosti, liberálního konstitucionalismu, tržního hospodářství a médií. Všechny tyto projevy modernity se ale v posledních desetiletích prudce mění.

Změnou, která ohrožuje demokracii nejvíce, je rozpojování původně úzkého spojení trhu a politické demokracie. Raný kapitalismus byl založen na množství menších a středně velkých podnikatelských aktivit, které působily jako ohniska nezávislosti na politické moci. Podle některých teoretiků byl trh v této podobě vlastně jednou z forem občanské společnosti.

Ta měla vůči politické moci nejen specifickou „kontrolní“ funkci. Z konglomerátu „soukromých“ aktivit, jakými bylo podnikání, spolková činnost, charita, či obrana profesních či jiných skupinových zájmů, vyrůstala dimenze, kterou lze popsat jako bytostně veřejnou. Právě toto pozoruhodné přetavování sumy aktivit, které lze označit za soukromou činnost jedinců a skupin, do podoby občanské společnosti, jenž je ve svém celku představitelem „veřejnosti“, tkví jeden ze zázraků moderní demokracie.

Jedním rysem trhu v jeho raně moderní podobě bylo, že se skládal z aktivit individuálních či skupinových vlastníků, kteří byli identifikovatelní a osobně odpovědní za své úspěchy a neúspěchy. Působili přitom převážně v rámci jednotlivých národních států i jejich jurisdikcí a zákonů, jakkoliv už tehdy měl kapitál v sobě inherentně zabudovanou tendenci expandovat před národní hranice. Jinými slovy: těžiště systému bylo v konkrétních podnikatelích, kteří tvořili páteř občanské společnosti. A navíc, nejenže malý a střední podnikatelský stav ještě stále tvořil páteř podnikání, a tím i občanské společnosti, ale demokratický proces národních států  měl, zejména po druhé světové válce,  dostatek sil tento druh kapitalismu v potřebné míře regulovat a vynucovat si jeho „humanizaci“ v podobě financování sociálního státu.

Dramatická změna

Zhruba od pádu bipolárního světa ovšem prudce akceleroval proces globalizace kapitálu, který se už před tím postupně proměňoval. Změnila se zejména jeho vlastnická struktura, když konkrétní „kapitalisté“ coby identifikovatelní vlastníci a podnikatelé, loajální ke svým státům, byli postupně nahrazováni neosobními formami vlastnictví.

Největší firmy se transformovaly v korporace „vlastněné“ akcionáři, takže zmizela osobní odpovědnost „kapitalisty“ za výsledky podnikání. Skutečná rozhodovací moc v těchto korporacích se přesouvala postupně do rukou vrcholových manažerů. Po tzv. washingtonském konsenzu, který naplno odstartoval éru volného obchodu a neoliberálních praktik, začaly korporace podnikat vskutku globálně. Vznikl globální kapitalismus nadnárodních korporací.

Tento druh kapitalismu ovšem není nezbytně podmínkou existence demokracie tak, jako jí byl kapitalismus konkrétních vlastníků, kteří tvořili páteř národní občanské společnosti. Naopak lze argumentovat, že se s globálně fungujícími trhy, které neuznávají národní hranice a kterým jsou regulační rámce národních států na obtíž, dostávají těžkopádné demokracie uzavřené v národních státech do stále většího konfliktu.

Problém je o to větší, že se v posledních několika desetiletích proměnily i ostatní výtvory modernity, které stály u kolébky liberální demokracie. Týká se to zejména občanské společnosti, která byla v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování: od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Nové komunikační technologie a sociální sítě umožnily, aby se stále větší podíl občanských aktivit přesunul do kyberprostoru.

Také on funguje stále globálněji, bez ohledu na zájmy národních demokracií,  ale navíc postrádá stabilitu fyzických forem sdružování. „Virtuální“ občanská společnost má sice velkou schopnost se rychle mobilizovat a vytvářet tlak na různé změny, ale funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin, které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou práci“.

Změnila se podstatně i média.  Jejich ne nepodstatná část byla ve své klasické podobě považována za formu nezávislého veřejného prostoru, a ve svých lepších podobách přímo za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže globalizace a postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila většinu médií jen na formu podnikání, jež se nejen podbízí nejnižšímu společnému jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také v mnoha ohledech srůstá s politikou a podnikatelskými zájmy.

 

Tři úrovně zprivatizování

Rozpojení globálního kapitalismu a národní demokracie zatím vedlo především k rostoucí nadvládě peněz nad politikou. Globálně fungující kapitál je mnohem „pružnější“ než v podstatě těžkopádná demokratická politika. V éře, kdy ekonomická prosperita jednotlivých států, a tím i politická úspěšnost jednotlivých stran i politiků, závisí do velké míry na alokaci podnikatelských aktivit reprezentovaných globálním kapitálem do jednotlivých zemí, má kapitál schopnost si stále více vynucovat na národních politických reprezentacích to, co potřebuje.

Demokracie je v tomto procesu privatizována na třech různých zásadních úrovních. První je privatizace politických stran v podobě rostoucího vlivu kapitálu na jejich fungování. Druhou je systémová korupce. A třetí je privatizace samotných států coby arén, které dříve zaručovaly existenci veřejného prostoru, veřejných statků i veřejné politiky.

Privatizace demokracie skrze privatizaci politických stran je nejviditelnější. Strany se přitom v posledních desetiletích dostávají do područí ekonomických zájmů, často globálních, nejrůznějšími způsoby. Jedním je jejich rostoucí závislost na přílivu peněz potřebných pro financování volebních kampaní a činnosti mezi volbami. Ačkoliv se různé země pokoušejí přicházet s průhlednými modely financování politických stran, v podstatě neexistuje skutečně účinný systém.

Zkušenosti s financováním politických stran v České republice ukazují, že strany mohou získávat nelegální prostředky nejen v podobě přímého uplácení, ale také formou služeb a protislužeb, které se pak projevují například jako nejrůznější „slevy“ nebo podpora pro projekty, které zdánlivě se stranickou činností přímo nesouvisí. Kontrolovat tento druh nepřímého uplácení by mohla snad jen jakási auditorská instituce, která by porovnávala, co strany deklarují jako svoje útraty s tím, co skutečně utratily. To je ovšem téměř detektivní práce.

Specifikem nových demokracií, jako je ta česká, pak jsou nepočetné členské základny, které umožňují nejrůznějším „podnikatelům“, často s velmi neprůhledným zázemím, přímo privatizovat místní organizace stran v podobě jednorázových náborů černých duší a dalších forem politického „velrybářství“.

Odtud vede přímá cesta k druhé formě privatizace demokracie, kterou je systémová korupce. Ta je přímo spojena s postupnou přeměnou stran z institucí reprezentujících veřejné zájmy na obchodníky s vlivem. Strany, jednotliví politici i vysocí státní úředníci fungují v takovém systému jako zprostředkovatelé, kteří umožňují různým ekonomickým skupinám, aby přednostně získávaly obvykle předražené státní zakázky. Část takto získaných prostředků pak míří zpět do pokladen stran a kapes jednotlivých politiků.

V České republice navíc fungoval řadu let systém, v němž kvůli takzvaným akciím na doručitele nebylo možné identifikovat vlastníky firem, které na státních zakázkách parazitovaly.  Je tudíž možné, že řada takových firem je přímo vlastněna politiky, což je vlastně nejpřímější forma privatizace demokracie. Politik v takovém systému dělá zdánlivě demokratická rozhodnutí ve prospěch firem, které přímo vlastní.

Zatímco ve dvou výše zmíněných formách privatizace demokracie hrají důležitou roli i různé neprůhledné domácí ekonomické zájmy, privatizace státu je spojena především s kapitálem globálním. Oslabené národní demokracie jsou v posledních několika desetiletích ze strany tohoto kapitálu a jeho neoliberálních teoretiků pod rostoucím tlakem privatizovat nejrůznější dříve veřejné funkce státu pod záminkou, že co není soukromé, je neefektivní a drahé.

Týká se to penzijních systémů, zdravotnictví, ale i bezpečnosti. Nemáme přitom co do činění jen s privatizací těchto oblastí, ale důležitou roli hraje i tzv. outsourcing. Například ve Spojených státech byla pomocí této metody zprivatizována část armády a policie do rukou soukromých bezpečnostních agentur. Podobné je to v oblasti vězeňství, nebo dokonce v oblasti získávání citlivých informací.

Prorůstání státu a soukromé sféry má ovšem konkrétní dopady, jak jsme viděli například během ekonomické krize v roce 2008. Vlády jednotlivých národních států „ochotně“ zachraňovaly krachující soukromé firmy, protože pod tlakem soukromého kapitálu a jeho lobbistů v předchozím období nechaly vyrůst celý průmysl státem garantovaných či podporovaných hypotéčních úvěrů. Státní garance existovaly i pro případy krachů bank.

Když některé západní země s pomocí obrovského zadlužení pomohly z problémů krachujícím soukromým firmám, které prý byly příliš velké na to, aby mohly padnout, staly se v následujícím období pod záminkou nezbytných úspor samy terči obrovského tlaku soukromého sektoru na další oklešťování veřejného sektoru. Některé se pak staly i s přispěním ratingových agentur snadnou obětí finančních spekulací.

Méně viditelná forma privatizace států v podobě úniků různých podnikatelských subjektů do tzv. daňových rájů pak přímo souvisí s nepoměrem sil mezi ekonomickou a politickou globalizací. Odhaduje se, že v daňových rájích se celkově nachází finanční sumy, které by stačily k pokrytí rozpočtových deficitů většiny západních států. Jenže zatímco finanční kapitál je schopen rychle a globálně přesunovat prostředky do těchto „rájů“, národní demokracie nebyly zatím schopny vytvořit globální politické instituce nebo alespoň mechanismy rozhodování, které by úniky do daňových rájů znemožnily.

Tristní důsledky

Shrneme-li výše uvedené, moderní demokracie čelí hned několika jevům, které její další fungování problematizují. Privatizace médií a odumírání klasické občanské společnosti zmenšují to, co bylo dříve veřejným prostorem. Kolonizace veřejného prostoru soukromými zájmy pak stále více znemožňuje racionální veřejnou diskusi. Diskuse v kyberprostoru ji zatím není schopná nahradit.

Jako nositelky veřejných zájmů už vesměs nefungují ani politické strany, které byly též do značné míry zprivatizovány. V rozvinutých demokraciích je tento proces pomalejší, protože strany mají početné členské základny a vyrůstají z rozvinuté občanské společnosti. V nových demokraciích, jako je ta česká, byly politické strany ovšem vytvořeny víceméně shora. Navíc tím, že dohlížely na proces masivní privatizace, byly hned v počátku své existence zprivatizovány do rukou nových ekonomických elit, které vlastně až sama privatizace pomohla stvořit.

To, co bylo veřejné, se vytrácí i ze svého posledního útočiště, kterým byl stát. Ten postupně odevzdává řadu svých funkcí údajně efektivnímu soukromému sektoru, přičemž je pod stále větším tlakem šetřit i v oblastech, které ještě zůstávají pod jeho kontrolou.

Toto vše, doprovázeno rostoucími rozdíly mezi bohatými a chudnoucí střední třídou, už vedlo k rostoucímu rozčarování z demokratické politiky. V celé řadě západních zemí se rodí populistická hnutí, která jsou založena nikoliv na stranické opozici, ale na odmítnutí politiky.  Klasické politické strany se nejsou schopny tomuto procesu postavit i proto, že jsou součástí, nikoliv řešením problému.

Současná krize tak není jen krizí ekonomickou. Je krizí liberální demokracie, potažmo krizí demokratického státu. Jednou reakcí na tento vývoj je sílící nacionalistický proud v politice, který se domnívá, že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu. Bohužel, tento pokus vrátit politiku do národních hranic míří, zejména  v Evropě, na falešný cíl, když tvrdí, že důvodem oslabování národních států je umělý proces nadnárodní politické integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi „postdemokracii“.  Ve skutečnosti je hlavním důvodem  oslabování národních států a liberální demokracie globálně fungující „neviditelná ruka trhu“.

Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují, aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly, fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“ nadnárodního účetnictví.  Ratingové  agentury a „risk management“ velkých bank mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit, přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám není limitován – s výjimkou kritéria co nejrychlejšího zisku - téměř žádnými vnějšími nároky.

Trhy dokážou velmi účinně využít i institucionálních slabin zárodků nadnárodních politických iniciativ, jako je Evropská unie. To, že se Evropská unie nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních trhů, než dokážou být národní státy, se nyní projevuje v podobě největší krize Evropské unie od jejího vzniku.

Co v tomto kontextu zbývá z liberální demokracie, má  stále více jen povahu iluze. Konají se volby, máme svobodu slova, ale jednotlivci a dokonce celé „demokratické“ státy mají stále menší možnost cokoliv ovlivnit.  Globální kapitalismus má ale bez demokratické kontroly výrazně sebezničující tendence. I proto se zdá, že se nacházíme vskutku v kritickém okamžiku dějin.

Revue Prostor, léto 2013