Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak si lidovci dávají mat

Jak si lidovci dávají mat

Upadající lidová strana se pokusila před prezidentskou volbou rozehrát velkou šachovou partii, jenže naneštěstí pro ní posledním politickým velmistrem, kterého měla, byl Josef Lux.

 Když tedy v lednu začal vyzývat bývalý stranický předseda Cyril Svoboda, aby lidovci volili Václava Klause, neboť jenom tak mohou od občanských demokratů očekávat vstřícnost v otázce církevních restitucí, bylo už tehdy mnohým analytikům jasné, že lidovci nemají svojí šachovou partii tentokrát pořádně rozmyšlenou.

 

Kdyby ke zvolení Klause vyzýval Miroslav Kalousek, nikoho by to neudivilo. Ten podpořil Klause i v minulé volbě a lidovce by nejraději v budoucnosti viděl coby jakési křesťanské křídlo ODS. Svoboda byl ale znám coby urputný kritik Klause, takže jeho výzva o to více vypadala jako zcela cynický obchod. Navíc se zdálo, že jenom plní Kalouskovo zadání.

 

Ve stejné době, kdy lidovci rozehráli obchod o církevní restituce, planul uvnitř strany tuhý boj o vedoucí pozice mezi Kalouskovým křídlem a křídlem problémy obtíženého předsedy Jiřího Čunka. Zda měly být církevní restituce jakýmsi trumfem Kalouskova křídla v boji s Čunkem a jeho lidmi je těžké říct. Jisté ovšem je, že se lidová strana natolik zamotala do různých kombinačních veletočů, že nemohla nakonec neprohrát.

 

V současnosti jsou lidovci v prekérní situaci. Jejich zásluhou sedí na Hradě politik, který reprezentuje přesný opak toho, co by snad ještě mohli prezentovat jako svoje hodnoty. Lidová strana je teoreticky například nejlegitimnějším členem mezi českými politickými stranami Evropské lidové strany, která je silně proevpropská. Jenže jak by nyní mohli lidovci vzývat evropské hodnoty, když především jejich zásluhou stojí v čele České republiky nejznámější euroskeptik evropskými státníky?

 

Podobné je to s lidoveckým vzýváním křesťanských a rodinných hodnot. To, zda budou lidovecké hlasy ke zvolení Klause nakonec stačit, záviselo v jakési symbolické frašce na lidoveckém senátorovi Kalbáčovi. Tomu prý při první volbě prezidenta někdo vyhrožoval na hradní toaletě, takže se volby nezúčastnil, aby ve volbě druhé senátor už pro Klause zvednul ruku s tím, že ho přesvědčil Klausův projev, v nichž vzýval rodinné a křesťanské hodnoty.

 

Klaus coby ctitel křesťanských a rodinných hodnot byl hned po inauguraci viděn, jak opouští v ranních hodinách hotel s mladou letuškou. Kalbáč k tomu neměkl co říct. Zato byl velmi výřečný při projednávání Lisabonské smlouvy, která má nahradit euroústavu. Svým kolegům v Senátu sdělil, že smlouvu studoval pečlivě po „mnoho večerů“ a dospěl k názoru, že omezuje naší suverenitu. A cokoliv, co zpochybňuje suverenitu a svobodu rozhodování, je potenciálním nepřítelem demokracie.

 

Škoda, že čeština je tak malým jazykem, protože při bližším seznámení s tímto a dalšími Kalbáčovými neotřelými argumenty by se jistě chytla za hlavu většina evropských politiků, včetně zemí, jako je třeba Francie, kde tentokrát—na rozdíl od euroústavy—novou smlouvu bez problémů ratifikovali.

 

Srneme-li, je současná lidová strana v následující situaci: na Hrad prosadila eurofóba, který se svým chováním vysmívá údajným hodnotám KDU-ČSL, a církevní restituce jsou v nedohlednu, neboť, jak  se dalo čekat, zazdila je část lidovcům „vděčné“ ODS. K tomu se na neúnavné propagaci mozkového potenciálu strany podílí intelektuální giganti, jako je Kalbáč nebo předseda Čunek, který navíc už měsíce cosi dohledává ve svých osobních financích.

 

Je jasné, že takováto, v podstatě směšná strana nemá šanci přitáhnout nové voliče. Přitom věkový průměr členstva i voličů strany se pohybuje v kategorii důchodců, což pro stranu, jejíž členská základna se v minulých několika letech zmenšila na polovičku, nevěstí nic dobrého.

 

Aby problémů nebylo málo, lidovci jsou stranou regionální, což znamená, že pokud opět ve volbách nezaskórují v regiónech s velkým počtem věřících, budou mít velký problém dostat se vůbec do Poslanecké sněmovny. K tomu je třeba dodat, že jistou míru podpory mimo obvyklé lidovecké bašty si lidovci byli v minulosti schopni udržet i proto, že se nikdy nenechali úplně spojit s církvemi, lépe řečeno s katolickou církví. Jejich neúnavný boj za vrácení nejasně ohodnoceného majetku církví ovšem tento jejich obraz změnil.

 

V minulosti si lidovci počínali poměrně dobře v krajských a senátních volbách. Jenže se tak stalo v dobách, kdy byli v opozici, a ještě ke všemu součástí tehdy populární čtyřkoalice. V roce 2002, kdy byli zpět ve vládě, obhájili jediné hejtmanské křeslo. Nyní jim hrozí ještě větší propad, neboť ve srovnání s Topolánkovou vládou byla ta Špidlova vlastně populární a komunikativní.

 

Možná tak nadchází čas začít se s lidovci v celostátní politice loučit. Kdyby nebylo slovo „reakcionářská“ zprofanované bývalým režimem, dobře by se na lidovce hodilo. Je to strana ve vleku událostí, která v poslední době nakonec téměř vždy přijde s tím nejhorším možným řešením, když se snaží vyrovnat s nějakým dalším problémem.

 

Lidovci si možná myslí opak, ale příliš jim nepomůže už ani trapné lavírování v otázce poplatků ve zdravotnictví. Původní reformu nechali projít, jsou pod ní takříkajíc podepsaní, jejich současné jednání tak vypadá jen jako trapný populismus.

 

To samé se dá říct o situacích, kdy lidovci najednou objeví téma, jež se jim zdá vzhledem k veřejnému mínění vhodné uchopit. Jenže když se strana, která není známa tím, že by se její politici například zajímali o zahraniční politiku, jak správně poznamenal premiér Topolánek, začne najednou starat o uznání či neuznání samostatnosti Kosova, působí to jen trapně.

 

Jelikož jsou ještě další témata, v jejichž případě lidovci mohou usoudit, že je v jejich současné situaci neradno se stavět proti jednoznačnému veřejnému mínění, neměl by se Topolánek divit, kdyby lidovci najednou obrátili v otázce jejich podpory pro americký radar v České republice. Strana, která vyměnila církevní restituce za Klause, je schopná v podstatě všeho. Jenom neví, že se stále více blíží okamžiku, kdy si sama dá definitivní šach mat.