Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak silný má být prezident?

Jak silný má být prezident?

Dva význační čeští intelektuálové, Václav Bělohradský a Václav Žák, se názorově střetli nad otázkou role přímo voleného prezidenta v českém ústavním systému i politice. (Právo, 28.5.) Docházejí k opačným závěrům.

Bělohradský tvrdí, že přímo volený prezident má vyšší legitimnost než prezident volený nepřímo, což znamená, že nemůže být pouhým ceremoniářem. Jeho zvýšená legitimnost mu prý umožňuje vnášet do systému „otázky svědomí“ a vyvolávat tak krizi legitimnosti v různých institucích systému, jak jsme toho byli svědky při odmítnutí Miloše Zemana jmenovat Martina Putnu profesorem.

Žák naopak argumentuje, že český prezident by se měl chovat jako britská královna. Jeho role by měla být jen symbolická. Uznává, že zavedení přímé volby takové chápání prezidentské role notně zproblematizovalo, protože symbolicky oslabilo již beztak slabé postavení vlády v českém ústavním systému, což není v naší parlamentní demokracii žádoucí.

Bělohradského argument se zdá být logický, ale možná by neškodilo zvážit širší kontext. Prezident se volí přímo ve třinácti zemích Evropské unie, z nichž dvanáct, včetně České republiky, jsou parlamentní demokracie. Právě snad jen s výjimkou sporů mezi vládou a prezidentem v současné České republice, v menší míře na Slovensku, a v minulosti též v Rumunsku a Polsku, ve všech těchto parlamentních demokraciích se rozumí samo sebou, že prezident je jen formální hlavou státu, ale že na vrcholu výkonné moci stojí vláda.

To neznamená, že prezidenti jsou v těchto zemích jen pouhými ceremoniáři, a nikdo to po nich ani nechce. Ale stejně jako britská královna, jejíž „legitimnost“ je v důsledku tradic mnohonásobně vyšší než přímo voleného prezidenta v kterékoliv evropské parlamentní demokracii, se chovají uměřeně.

Není také jasné, proč by „otázky svědomí“ a smysluplné „krize legitimnosti různých institucí systému“ měl být schopen legitimněji vnášet do systému přímo volený prezident, než ten volený nepřímo. Václav Havel tak činil neustále. Občas i úspěšně, ale jen a jen kvůli své morální autoritě, která neměla se způsobem volby co dělat. Miloš Zeman takovou autoritu nemá, takže svými zásahy vyvolává jen politické krize—stejně jako je ostatně vyvolával i nepřímo zvolený prezident Václav Klaus.

Žák navíc správně připomíná, že česká ústava dala už nepřímo zvolenému prezidentovi samostatné kompetence, které byly nadbytečně silné. Mohli bychom tedy argumentovat, že zavedení přímé volby jen pozvedlo „legitimnost“ prezidenta na úroveň již existujících kompetencí.

I tak ale Česká republika zůstává parlamentní demokracií. Aniž by chtěl kdokoliv dělat z prezidenta jen ceremoniáře či zařízení na razítka pod rozhodnutími vlády, bylo by i proto vhodné zpřesnit sdílené pravomoci prezidenta a vlády tak, aby bylo zřejmé, že je prezident nemůže interpretovat stylem „stát jsem já“. 

 

Pokud se s prezidentem nelze o nějaké sdílené pravomoci dohodnout, poslední slovo by měla mít vláda, k čemuž by stačil krátký ústavní doplněk. Legitimnost přímo zvoleného prezidenta by tím věru nijak neutrpěla.

Právo, 29.5.2013