Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak stát zradil svoje zaměstnance

Jak stát zradil svoje zaměstnance

Z nedávné televizní reportáže jsme se dozvěděli, že přibývá policistů a dalších státních zaměstnanců, kteří po loňských „úsporných“ škrtech v svých platech nejsou schopni splácet hypotéky,úvěry a leasingy, které si pořídili ještě před škrty. V případě policistů to znamená nemalé bezpečnostní riziko, protože někteří mohou při řešení svých finančních svízelí hledat pomoc u kriminálního podsvětí, proti kterému by za normálních okolností měli bojovat.

Tato situace je výsledkem hysterické „škrtformy“, v níž si vláda vybrala státní zaměstnance jako nejviditelnější terč svých snah odvrátit prý u nás „řecký scénář“. Jak se na vládu reprezentující především soukromý sektor sluší, škrty se nesly v duchu téměř třídního boje proti veřejné sféře, v němž byli státní zaměstnanci vykreslováni některými médii a politiky jako přeplacení paraziti na soukromém sektoru.

Vláda tak svým chováním porušila jeden z nejzákladnějších nepsaných kontraktů, na němž stojí moderní státy. Ten spočívá v tom, že stát garantuje lidem, kteří pracují pro stát, jistotu stabilního příjmu a kariérního postupu, pokud se nezpronevěří svým povinnostem.

Tito lidé z různých důvodů obětují existenční jistotě možnost, že by si mohli v soukromém sektoru vydělat často mnohem více. Ať už tak činí proto, že preferují bezpečí, a nechtějí tudíž čelit rizikům soukromé sféry, nebo proto, že práci pro stát považují za poslání, přijímají práci pro stát s tím, že pokud nepodlehnou svodům korupce, budou celoživotně patřit do příjmového pásma, které jim sice zaručí určité materiální jistoty, ale žádný luxus.

Od státu, jemuž slouží, očekávají, že když se jim podaří získat na základě svých nikterak oslnivých příjmů například menší hypotéku, slušné nájemní bydlení nebo auto na leasing, budou schopni, i zásluhou stálosti své pozice, těmto závazkům dlouhodobě dostát.  I proto mnoho státních zaměstnanců finančně plánuje jinak, než lidé, kteří pracují v soukromém sektoru, jehož nejistoty je nutí vytvářet si větší finanční rezervy. Ve slušné demokracii se prostě nepředpokládá, že by stát nakonec nepsané smlouvě se svými zaměstnanci nedostál,

Kdyby Česku skutečně hrozil „řecký scénář“, přičemž by bylo zřejmé, že stát opravdu nemá kde šetřit, bylo by porušení výše zmíněného kontraktu mezi českým státem, reprezentovaným vládou, a jeho zaměstnanci možná srozumitelné. Jenže žijeme v zemi, jejíž vláda odmítá progresivní zdanění i boj se systémovou korupcí, v níž se ročně poztrácí desítky miliard.

Státní zaměstnanci mají tedy veškeré důvody svému zaměstnavateli, českému státu, nevěřit. Ti morálně méně odolní mají o důvod víc ke korupčnímu jednání, které by jim výpadek v příjmu pokrylo, což je opravdu špatná zpráva pro budoucnost české demokracie.

Právo, 10.5.2011