Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak to myslí Merkelová s uprchlickými kvótami

Jak to myslí Merkelová s uprchlickými kvótami

Německá kancléřka Angela Merkelová před několika dny prohlásila, že ve zpětném pohledu nepřispělo ke smíru v Evropské unii rozhodnutí z roku 2015, na jehož základě mělo být rozděleno podle kvót do jednotlivých zemí EU 120 000 žadatelů o azyl, nacházejících se v Řecku a Itálii. Problematická byla podle ní skutečnost, že rozhodnutí bylo přijato navzdory odporu několika zemí.

Česká republika byla jednou ze čtyřech zemí,  která byla v roce 2015 přehlasována. Od té doby přijímání uprchlíků de facto sabotovala, a čeští politici systém kvót opakovaně kritizovali jako nefunkční. Kritická slova Merkelové na adresu systému kvót z roku 2015 se tak u nás okamžitě stala příležitostí pro řadu politiků, aby s jistým sebeuspokojením konstatovali, že jsme zase jednou měli pravdu. Podle většiny je nyní systém kvót mrtvý.

Možná by si ale měli nejprve prostudovat vyjádření Merkelové v kontextu jejích dalších prohlášení. Tak především německá kancléřka zůstává dál nazlobená na země, které neprokázaly v uprchlické krizi dostatek solidarity s ostatními, a její prst míří zejména na země Visegrádu.

Zmást by nás nemělo ani to, že Merkelová nově podpořila systém takzvané flexibilní solidarity, což je strategie, s níž přišly právě země Visegrádu. V jejich pojetí měla znamenat, že země, které nechtějí přijímat uprchlíky, mohou pomáhat řešit migrační krizi podle své úvahy -kupříkladu větší ekonomickou pomocí v zemích, odkud migranti přicházejí, nasazováním svých policistů při ochraně vnějších hranic EU, a podobně.

Jenže německá kancléřka zjevně rozumí flexibilní solidaritou spíše opatření, které se objevilo v návrhu nové evropské azylové politiky, známém jako Dublin IV. Podle něj by se v případě, že o to požádá země, která je zaplavena migranty, měl spustit systém přerozdělování žadatelů o azyl. Země, které by i v tomto nouzovém systému odmítaly uprchlíky přijmout, by v rámci evropské solidarity finančně kompenzovaly ty země, které uprchlíky ze země postižené migrační vlnou přijmou. A to až částkou 200 000 eura za osobu.

Český premiér Andrej Babiš ovšem tento druh „flexibilní solidarity“ odmítl. Podle něj by si každá členská země měla v otázce migrace  zachovat svrchovanost a  má být solidární podle svého uvážení. Finanční kompenzace zemím, které uprchlíky přijmou, odmítá.

Je tedy jasné, že spor o evropskou azylovou politiku není ani po kritických vyjádřeních Merkelové na adresu jednorázových kvót z roku 2015 zdaleka u konce. Její vize flexibilní solidarity je o dost jiná, než je vize visegrádských politiků.

A není to snadno řešitelný problém, protože zde jde o samotnou podstatu toho, co má integrovaná Evropa být. Pokud totiž některé země, jako je Česká republika, společnou azylovou politiku zablokují s tím, že nechtějí dokonce ani kompenzovat země, které uprchlíky přijímají, může se konflikt vyhrotit i tak, že společnou azylovou politiku přijme na základě mechanismu posílené spolupráce jen skupina zemí. Takové návrhy už zazněly.

Otázkou je, zda pak ale mohou země, které se projektu nebudou účastnit, a  chtějí mít absolutní kontrolu nad tím, koho na své území vpustí, zůstat součástí schengenského prostoru, zaručujícího volný pohyb osob po EU. Netřeba dodávat, že obnovení hranic mezi Českou republikou a ostatními zeměmi EU  by mělo na českou ekonomiku v důsledku mnohem větší dopady, než placení kompenzací za nepřijaté uprchlíky.

ČRo Plus, 15.6.2018